Delirium

[6]

[Keenan Thorsenová]

Ve středu ráno jsem si přivstala a zamířila na stadion, abych si dala svých pár koleček a vyčistila si hlavu. Ovšem pravda byla taková, že se mi to nijak zvlášť nedařilo. Měla jsem za sebou pouhé dva dny školy a můj život nabral dost nečekané obrátky.

Nejen, že jsem byla v hledáčku největšího psychopata ve městě, který mi odmítal vrátit telefon, ale taky jsem u jeho „bratra" z pěstounské péče měla založený pomyslný seznam věcí, za které mu dlužím. To nebylo zrovna povzbudivé, do hajzlu.

A nenapomáhal tomu ani fakt, že jsem ani vůči jednomu z těch idiotů nebyla tak úplně imunní.

Chci říct... která osmnáctiletá holka by dokázala zastavit jakékoliv fyzické touhy, když je poblíž dvěma klukům, kteří vypadají jako vystřižení z reklamy na spodní prádlo? A to tedy včetně té výbavy, která do něj patří, kurva.

Madden s Reidem mi čím dál víc připadali jako zplozenci pekel vyslaní sem na Zem, jen aby mě stáhli s sebou přesně tam, odkud přišli.

A já díky tomu cítila víc zneklidňující úzkosti než obvykle. A rozčilovalo mě – ne, kurva - vysíralo mě, že tentokrát na tyhle zpropadené stavy nepomohl ani běh. Protože vždycky dřív pomáhal. A pokud mi ti dva vezmou i tohle... tak co mi vlastně zbyde?

Domů jsem dorazila rozčílená, frustrovaná a naštvaná. A když jsem na svém křesle zahlédla Reidovo triko, měla jsem sakra chuť rozstříhat ho na malé kousky a ty potom rituálně spálit. Dopáleně jsem ho popadla do ruky a na můj nos okamžitě zaútočila kořeněná vůně, která už mi začínala být podivně známá. A mé odhodlání vyhodit ten kus hadru do odpadků bralo za své. Nechtěla jsem tady mít něco, co mi Reida bude připomínat.

Ale na druhou stranu?

Na druhou stranu byl v mém podvědomí uložený ten moment ze včerejška, kdy mě Reid dokázal uklidnit při panickém záchvatu. Vážně. Ten člověk, který mě znal dva dny, dokázal zareagovat líp než strejda Klay, který byl poprvé tak vyděšený, že mi chtěl volat záchranku. A to vědomí, že byl Reid tak umanutý a odhodlaný dostat mě zpátky do reality svou děsivě klidnou přítomností ve mně zanechalo protivně znepokojivý dojem, že Reid znamená bezpečí. Mé podvědomí si evidentně myslelo, že je někdo, ke komu bych se měla vrátit, protože mi s ním bylo dobře.

Vážně.

Do hajzlu s mým podvědomím.

Zmuchlala jsem jeho triko do kuličky a tu pak mrsklado koše vedle svého psacího stolu, abych za sebou konečně mohla nechat všechnytyhle připitomělé úvahy a dojít si dát sprchu a snídani.

A veškerá tahle nasranost se mě držela v průběhu celého rána. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem odkázala svého bratra na sedadlo spolujezdce a sama se posadila za volant. Okouřila jsem si na rádiu Burn It All od Panicland a Jared si vedle mě okamžitě začal spokojeně podupávat do rytmu, což na mé tváři vyvolalo slabý úsměv. Nicméně. Uvnitř mě ta hudba jen přiživovala plamen mé nasranosti, která se měnila v odhodlání.