Delirium

[28]

[Keenan Thorsenová]

Kráčela jsem vzhůru po schodech do patra a přidržovala se zábradlí. Cítila jsem pod dlaní povrch ošoupaného laku. Místy až na dřevo. Kladla jsem jednu nohu před druhou. A s každou vteřinou... jsem měla pocit, jako by mi někdo ukrajoval z času vyměřeného pro můj život na tomhle světě.

Madden Valenti mi kráčel v zádech. Cítila jsem jeho přítomnost, jako by si pro něj mé tělo nalezlo šestý smysl. Vždycky jsem věděla, když byl blízko. Ale teď...

Skoro jsem cítila jeho dech vzadu na krku, kde mi vstával jeden chloupek po druhém. Skoro jsem cítila teplo jeho těla v zádech. Skoro jsem slyšela jeho ochraptělý hlas, když mě oslovoval. „Malá Keenan." Skoro jsem do hajzlu viděla ten jeho pokřivený úsměv, v němž nebylo stopy po náznaku humoru.

Bála jsem se.

Ale přesto...

Byla jsem dokonale zmatená tím, jak se poslední tři hodiny před Klayem choval. Kdybych nevěděla, kdybych ho neznala... dost možná bych si myslela, že se pod tou maskou vyšinutého psychopata bez kouska citu skrývá někdo skutečný.

A i když jsem věděla, že tomu jeho epickému představení, které předvedl, nemám věřit, dokonale mě to rozhodilo. Ani jsem vlastně nedokázala říct, kdy mě dostal. Možná to bylo, když mě chytil za ruku? Možná když Klayovi nabídnul vlastní auto? Mluvil s ním tak, jako by se znali odjakživa, což bylo s jejich věkovým rozdílem jen těžko k uvěření, ale...

Skutečnost byla taková, že jsem se vedle něj vůbec poprvé dokázala uvolnit. A to vůbec ne záměrně. Prostě se to stalo. Poslouchala jsem jeho ochraptělý hlas, jak přeskakuje ze slabiky na slabiku, tvoří slova a potom celé věty. Nechávala jsem se ukolébávat tím, jak mi rytmicky přejížděl palcem po hřbetu dlaně, a čím dál víc se nakláněla k teplu, které z něj vyzařovalo, stejně jako se květina otáčí za sluncem.

A byla jsem prostě... šokovaná do morku kostí tím, že na něco takového vůbec došlo.

Netušila jsem, jak se teď mám chovat. Věděla jsem, že rozumné by bylo, přivřít mu hlavu do dveří a následně ho vykopat ze své ložnice, ale jakýsi hlas uvnitř mě křičel, že to nemám dělat.

Ten hlas byl rozhodně idiot.

Stejně jako já.

Vystoupala jsem do patra, udělala dva kroky a pak jsem se zastavila na místě. Madden do mě nevrazil, ale cítila jsem jeho přítomnost těsně za zády, když kousek od mého ucha zavrčel: „Pokračuj, kurva."

Nervózně jsem si olízla rty. Klay byl pořád v domě, ale věděla jsem, že dřív nebo později odejde do garáže, aby se podíval na to auto. Pak už Madden nebude mít jediný důvod držet se zpátky.