Delirium

[55]

[Reid Bennett]

Moje hlava byla chaos. Podělanej chaos.

Dojebal jsem ve svým životě už spoustu věcí, ale dneska...

Dneska se celej svět ponořil do odstínů šedi.

Od chvíle Madisonina přiznání jsem cejtil takovou vinnu a bolest, že jsem se sotva dokázal nadechnout. Na mý hrudi seděl jeden obrovskej balvan a nedovoloval mi dopravit do plic tolik kyslíku, kolik bych potřeboval.

Píchal jsem s vrahem svojí mámy. Dva. Podělaný. Roky.

Pořád jsem se přes to nemohl dostat. Jak bych taky kurva mohl?

Všechen ten hněv, kterej to ve mně vyvolalo, jsem vyčerpal při svým řádění v Graysonově knihovně a teď... teď zbyla ta ochromující, bolestivá vinna, která pulzovala mojí hlavou a rozpínala se mým tělem.

Nechtěl jsem to cejtit. Nechtěl jsem cejtit nic z toho.

Jenže všechny ty události dnešního večera, který vrhaly úplně jiný světlo na celej můj život, mě stahovaly hluboko do mý mysli. Tam, kde nebylo světlo. Zvuk. Naděje.

Chtěl jsem, aby to tak zůstalo.

Na pár chvil jsem dokonce možná zatoužil zemřít.

Cokoliv, abych tomu uniknul.

Byl jsem v prdeli. Dojebanej. Všechno kolem se točilo a převracelo jako v nejhorším opileckým stavu mýho života a já tomu nedokázal uniknout. To místo, kde jsem zůstal uvězněnej, bylo daleko od reality. Tam na mě křičely všechny ty hlasy plný obvinění, výčitek a pochybností.

A ona dokázala proniknout až za mnou.

Seděl jsem na pultě a zíral na tu holku, která před chvílí ošetřila mý ruce a teď všechno náčiní uklidila zpátky do skříňky. Odcházela. Sama to řekla. Jenže já si byl jistej jako nikdy v životě, že ji nechci nechat jít.

Byla světlo.

To zatracený světlo v temnotě, který dokázalo proniknout až ke mně.

Každá jedna buňka v těle mě bolela a volala po ní. Ta potřeba mě pojídala zaživa.

Nemohl jsem ji nechat jít. Ona mohla bejt tou poslední věcí, která by mě dokázala udržet pohromadě. Potřeboval jsem utišit ty hlasy. Ten křik. Ten rej šílenství v mý hlavě.

Jakýmkoliv způsobem.

Ona a Madden byli mí lidi. Patřili ke mně, ať už se jim to líbilo nebo ne. Ale byl mezi nima obrovskej rozdíl. Madden byl ve stejnejch sračkách jako já. Rozuměl mi na úrovních, na kterejch jsem se občas nechápal ani já sám. Zatímco ona... Ona vždycky byla to zatracený světlo v temnotě.