Delirium

[45]

[Reid Bennett]

Nebyl jsem si tak úplně jistej, kolik přesně minut nebo snad hodin uplynulo od tý chvíle, co jsem se ocitnul tady. Ztratil jsem pojem o čase, ale to byl nejspíš můj nejmenší problém. Kromě toho jsem totiž někdy v posledních pěti dnech ztratil pojem o tom, jak je vhodný chovat se ve společnosti svýho otce a jeho ctihodnejch obchodních partnerů, o svejch životních prioritách, o svojí vlastní příčetnosti a taky kurva o veškerým umění trpělivosti.

Že dobrý věci potřebujou čas?

Jo, tak to kurva ani hovno.

Moje dobrá věc byla ona a to poslední, co jsem byl ochotnej dát našemu odloučení, byl čas.

Zabralo to několik epickejch hádek s velkým Graysonem Bennettem a pět stehů, který šly rovnou skrz mý obočí, než jsem mu definitivně vyjasnil, že o jeho vzdělávání v obchodním směru nestojím.

A dneska večer mě konečně propustil ze svejch spárů.

Zabookoval jsem si letenku na nejbližší letadlo, jen abych se co nejdřív dostal domů. Jenže namísto toho, abych zamířil do tý vily, který jsem z nějakýho důvodu vážně říkal domov, jsem se ocitnul tady. Na jediným místě, kde jsem skutečně chtěl bejt.

Takže teď jsem měl velice čerstvou jizvu a Keenan na dosah ruky.

Seděl jsem rozvalenej v jejím křesle, který se nacházelo v jejím pokoji a prostě se jen... díval. Posledních pět dní bylo peklo ve všech možnejch ohledech a realita byla taková, že se ta bouře sraček v mejch žilách pořád ještě naplno neuklidnila, protože jsem před sebou stále měl spoustu nedořešenýho.

Nicméně.

Tohle všechno šlo stranou, když jsem prolezl oknem a uviděl její spící siluetu v přítmí pokoje. V ten moment jsem totiž měl pocit, jako by ten obrovskej balvan z mý hrudi konečně spadnul a já se mohl volně nadechnout. Spolu s tím se mým tělem rozlil ten blaženej klid, kterej se objevil, kdykoliv jsem byl blízko ní.

A nutno podotknout, že zůstat tady ode mě byl téměř hazard se životem. Bylo totiž něco kolem druhý v noci někde mezi úterkem a středou a jen pár metrů odsud oddechoval její brácha a zejména pak její strejc, kterej měl nejspíš jen kousek od postele nabitou služební zbraň.

Jenže já byl ochotnej ponořit se do jakýhokoliv průseru. Vážně.

Nic nemohlo bejt tak příšerný jako všechny ty sračky, který se proháněly mojí hlavou, zatímco jsem se nacházel stovky mil daleko od Keenan.

Potřeboval jsem ji, abych se srovnal.

Potřeboval jsem jí zase bejt nablízku, slyšet její smích a moct ji kurva políbit, kdykoliv se mi zamane.