Delirium

[32]

[Keenan Thorsenová]

Posbírala jsem zbytky své důstojnosti a taky zbytek sil, které mi po tom divokém sexu zbyly, a vyškrábala jsem se na nohy. Končetiny mě momentálně sotva poslouchaly, ale i tak jsem zvládla krok za krokem vyrazit k maličkému jezeru. A tentokrát jsem nezaváhala. Vstoupila jsem do vody a nořila se s každým metrem o něco hlouběji, zatímco jsem nespouštěla pohled ze svého tichého společníka.

V tuhle chvíli stál zhruba v polovině jezírka po pas ponořený do vody a pozoroval vodopády před námi.

A já si roztržitě kousala ret při pohledu na jeho záda, které z většiny pokrývalo tetování obrovské lebky. V Reidovi toho bylo tolik, co se ukrývalo pod touhle vnější drsňáckou slupkou. A když už jsem si myslela, že mu začínám aspoň trochu přicházet na kloub, ukázal mi, že nevím vlastně vůbec nic.

Do hajzlu.

Došla jsem až těsně za něj a váhavě přešlápla.

Každý kousek mojí bytosti na mě křičel, že mám dojít až k němu. Obejmout ho. Nebo ho donutit, aby objal on mě. Potřebovala jsem jeho blízkost. Potřebovala jsem cítit ten klid, který se rozléval mou hrudí, kdykoliv mě držel u sebe. Protože jsem nedokázala vystát tu prázdnotu, která se jejím vnitřkem rozlévala teď... když jsem neměla nejmenší podělané tušení, na čem jsme.

Ale nedokázala jsem se k tomu donutit.

Bála jsem se, že mě od sebe zase odkopne... a na to jsem teď prostě nebyla připravená. Ani kurva náhodou.

„Reide," vydechla jsem tak trochu zoufale, zatímco jsem ruce stáhla do pěstí, abych je od něj udržela dál.

A on se nepohnul. Nepodíval se na mě.

A já měla šílený pocit, jako by mi někdo zavalil hrudník obrovským balvanem. Nemohla jsem se nadechnout. Chtěla jsem se ho dotknout a povolit ten tlak svírající moji hruď. Byl tak blízko. Tak blízko, a přesto tak daleko.

Pohnula jsem rty. Chtěl jsem ho znovu oslovit. Ale pak jsem zvedla pohled k tetování na jeho levém rameni. K tomu nápisu zakomponovanému do kouře rámujícímu lebku. ‚Bury all your secrets in my skin. Come away with innocence and leave me with my sins. The air around me still feels like a cage. And love is just a camouflage for what resembles rage again.'

Cítila jsem z těch slov bolest. Bylo to skoro jako volání o pomoc.

Jenže v tenhle šílený moment jsem měla pocit, že ať už bych udělala cokoliv, tak by ji ode mě stejně nepřijal. Nechtěl omluvy. Nechtěl vysvětlení.

Prostě mě chtěl nesnášet, dokud se neusmyslí, že už měl dost.

A o to jsem vážně nestála.