Delirium

[44]

[Keenan Thorsenová]

Největší paradox nedělního večera byl ten, že jsem po všem tom řádění na Maddenově autě přišla domů, odpadla a spala celou zatracenou noc jako nemluvně.

Ráno jsem se vzbudila dokonale odpočatá a s jedním šťastným úsměvem na rtech.

Ano, i přestože jsem si uvědomovala, jak příšerně jsem včera překročila své hranice vůči Maddenovi.

Ano, i přestože jsem očekávala, že o tom dneska bude mluvit celý podělaný Whitmore, což bude znamenat Maddenovo veřejné ponížení, které mi bude zcela určitě chtít vrátit.

Už jsem se nebála. Najednou jsem totiž zcela jasně věděla, že on už mi nemá, co vzít. Protože to důležité - jako moji odvahu a moje nově narozené já - nebylo něco, co by mi mohl sebrat. Nebyl totiž jediný podělaný způsob, jak by něčeho takového dosáhnul.

A navíc?

Navíc jsem cítila neuvěřitelný pocit uspokojení nad tím, že jsem tomu podlému zmrdovi konečně ukázala, jak vypadá nová Keenan Thorsenová. Ta neohrožená amazonka, která ho tou pojebanou montpákou příště vezme přes koule, pokud mě bude srát moc dlouho.

Nad tím jsem se spokojeně zašklebila, než jsem na školním parkovišti vystoupila z naší Impaly. Využila jsem dnes chladnějšího počasí a vzala si košilové šaty s dlouhým rukávem, které dokonale zakryly ten obvaz na mojí levačce, abych se vyhnula zbytečným otázkám. K tomu jsem zvolila kožené legíny, vojenské boty a svého vypasovaného křiváka. Vlasy jsem si ještě nakonec vyčesala do vysokého ohonu a to jen proto, aby o kousek víc vyniknul kožený obojek, který jsem si upnula na krk.

Chtěla jsem provokovat?

Dost možná.

S tou myšlenkou se můj úsměv ještě rozšířil. A možná... ale jenom možná jsem se tak trochu začínala těšit na veškerý ten poprask, který dnes zákonitě musí přijít.

„Čemu se tak culíš?" houknul na mě Jared od dveří řidiče, než zamknul vůz.

A já se v mezičase pečlivě rozhlédla kolem. Pokud mě totiž zrak nešálil, tak jsem Maddenův pick-up nikde neviděla. Což tedy zatím nemuselo nic znamenat. Buď přijede později, anebo se prostě rozhodnul zatáhnout školu. Ale to ve finále znamenalo, že veškerá ta bouře sraček, která se na mě nezadržitelně valí, přijde jen o něco málo později.

Nakonec jsem pohlédla na svého bratra a zazubila se ještě o kousek víc. „Jsem prostě šťastná, bráško. Šťastná, že jsem naživu."

Společně jsme vykročili směrem ke škole a můj bratr nespokojeně mlasknul jazykem o patro. „Dala sis před odjezdem brko, nebo co?"

Nad tím jsem vyprskla smíchy. „Sakra, to jsem měla udělat."

„Oukej," protáhnul Jared a přikývnul, „pokud si to někdy snad vážně naplánuješ, tak mě nezapomeň zahrnout. Škola by pak nejspíš byla o dost snesitelnější."