Delirium

[5]

[Keenan Thorsenová]

Tu zameškanou hodinu mi vykryl Reid. Vážně.

Ani jsem netušila, jak přesně se tvářit, když za mnou o přestávce přišel a sdělil mi, že je mu celkem jasné, s kým jsem byla, a že mám džíny v oblasti kolen špinavé od hlíny. Načež mi blahosklonně oznámil, že zná někoho, kdo zná někoho, a ten mi tam docházku dopíše. Rozhodně tím vzbudil mé podezření. A jo, do hajzlu. Měla jsem čím dál silnější pocit, že jsou ti dva idioti sehraní a odhodlaní dohnat mě v příštích dnech k šílenství.

Nicméně?

Reid byl tím nejsnazším řešením, jak si hodinu omluvit, takže jsem s tím souhlasila. Ano. I přesto, že mi bylo celkem jasné, že toho budu později litovat.

Odpoledne jsem využila toho, že Jared odjel s Ericem k němu domů. Takže jsem slíbila, že ho později vyzvednu, protože potřebuju auto. Dalo mi to skvělou příležitost v poklidu dojet domů pro hotovost v bance ji rovnou odeslat Michaelovi.

Ovšem v ten moment jsem byla postavena před další problém, protože jsem mu neměla, jak dát vědět, že je transakce vyřízena. Nezbývalo mi než doufat, že se spokojí s faktem, že bude mít svůj obnos zítra ráno na účtu, protože jsem tak nějak měla tušení, že konfrontovat kvůli vrácení mého telefonu během zbytku dnešního dne samotného Maddena by byl ještě horší nápad, než nekontaktovat Michaela.

Volný čas do domluveného vyzvednutí svého bratra jsem využila k zastávce kavárně ve městě. Usadila jsem se na předzahrádce a stihla si udělat většinu úkolů, než mou pozornost přitáhlo jakési hihňání opodál. Zvedla jsem oči, jen abych uviděla partu spolužaček z mého ročníku a mezi nimi Skylar.

A popravdě mě to zase tolik nepřekvapovalo. Viděla jsem ji během přestávek mluvit s některými holkami z týmu roztleskávaček, které na mě působily zhruba tak inteligentně, že by je pravděpodobně přechytračil i průměrně inteligentní pes. Ale co já jsem o nich do hajzlu věděla?

Předstírala jsem, že se dál věnuju učení, ale pak jsem zaslechla své jméno, což mě donutilo zbystřit. A po chvíli jejich hovoru a mého naslouchání jsem z útržků tohohle divadla, které bylo podle všeho zejména určené mně, vydedukovala, že probírají nejnovější drby z Whitmoru. Podle všeho byl fakt, že se mnou Madden odešel z jídelny drb číslo jedna. Číslo dva bylo Reidovo laškování s mou maličkostí na chodbách školy. Závěry byly jasné – dost aktivně jsem balila ty nejpopulárnější kluky na škole a moc přízně jsem si tím u zdejších holek nezískala.

A já kdesi uvnitř pocítila, jak se ve mně vzdouvá hněv. Protože jo, kurva. Měla jsem chuť vstát a vysvětlit jim, o co přesně v obou případech šlo. Říct jim, jaký je Madden sráč a že mě ve své podstatě vydírá. A taky to, že Reid je nejspíš jen znuděný kluk ze zbohatlické rodiny, pro kterého jsem pravděpodobně jen zajímavé rozptýlení, než se mu okoukám stejně jako zbytek holek na Whitmoru.

Nicméně neudělala jsem ani jedno z toho.

Jen jsem tam seděla, kousala se do rtu, zatímco se mé oči zamlžovaly slzami, a dál předstírala, že se učím. Jediné, nač jsem se reálně zmohla, bylo to, že jsem si rozpustila vlasy, aby mi co nejvíc zahalily tvář a tím mě ušetřily aspoň části téhle hanby.

„Ale stejně musí bejt tak trochu... magor, když jede po někom jako Madden, ne?" opáčila jedna z holek, nějaká zrzka, když došly až k předzahrádce. „Jen se na ní podívej. Vypadá prostě... divně."

Kdosi se tomu zasmál. „Je to, jako by její lícní kosti byly pro ten obličej až moc široký, brada až moc špičatá a rty až moc plný. Nic z toho k sobě neladí," prohlásil onen hlas s jistotou.