Delirium

[40]

[Madden Valenti]

Byl jsem na pokraji svejch podělanejch nervů.

Od chvíle, co mi Keenan Thorsenová ukázala fakáče a odkráčela z našeho domu, jako by ji nic na tomhle podělaným světě nemohlo zničit, moje hlava podivně třeštila. A s ohledem na to, že ty noční můry dneska byly horší než obvykle? Byl jsem si kurevsky jistej, že pod náporem všech těch sraček možná exploduje.

Bylo něco kolem druhý v noci, když jsem se opřel o bok svýho Rangeru, kterej stál zaparkovanej u benzínky za městem, a připálil si cigaretu z nový krabičky.

Všechno kolem mě se hroutilo do sraček.

Co Reid odjel za Graysonem, na tu podělanou služebku, jsem od něj byl dokonale odříznutej. A přestože tohle byl celou dobu vlastně můj plán, nemohl jsem tak úplně říct, že bych tuhle podělanou skutečnost nějak naplno doceňoval. Potřeboval jsem nějakej zkurvenej spánek. Potřeboval jsem aspoň pár hodin odpočinku, zatímco by ten monumentální kretén seděl v křesle mýho pokoje a četl si. Tak jako kurva vždycky.

A teď byl už víc než osmačtyřicet hodin pryč a já od něj nedostal ani jednu posranou textovku.

Reid byl dost možná umíněnej bastard, ale vždycky to byl on, kdo to nedal. Vždycky přišel první. Promluvil se mnou první. Napsal mi první. Nebo se prostě bez jedinýho slova zjevil u mě v ložnici, jako by se mezi náma nikdy nic nestalo.

Jenže věci se dost změnily od tý chvíle, co do našich životů vpadla Keenan, hm?

Dlouze jsem potáhnul z cigarety a praštil hlavou o okýnko auta, zatímco můj pohled vyjel vzhůru k nebi plnýmu hvězd. Reid mi kdysi vyprávěl o tom, jak je spolu pozorovali s jeho mámou, když byl malej. Dostal od ní k pátejm narozeninám hvězdářskej dalekohled a každej večer, kdy byla dobrá viditelnost, strávili nějakou dobu před spaním na balkóně a dívali se na hvězdy. Šlo o tu chvíli, ale on říkával, že to bylo jeho šťastný místo. A já si byl kurevsky jistej, že víc než o hvězdy nebo o místo šlo o jeho mámu.

Mluvil o ní jen velice zřídka. Ale vždycky, když k tomu došlo, poslouchal jsem a netušil, jak se ohledně toho mám vlastně cejtit. Uvnitř mý hrudi bylo podivný prázdno. Neměl jsem nejmenší pojebaný tušení, jaký to je mít mámu... nebo jaký to je mít někoho, kdo s vámi chce trávit čas něčím tak triviálním jako je pozorování hvězd.

Nicméně soudě podle toho sladkobolnýho úsměvu, kterej se v takovejch chvílích objevoval na jeho tváři, jsem usuzoval, že jsem přišel o hodně. Jenže jsem nebyl ani dostatečně člověk na to, aby mi něco takovýho skutečně chybělo.

S úšklebkem jsem vyfouknul kouř k nebesům a sledoval, jak se nade mnou ve vlnkách kroutí a stoupá vzhůru. Na malou chvíli zakryl ty malý zlatavý tečky. Ale po pár vteřinách? Rozplynul se do noci a hvězdy znova zazářily v plný síle. Dneska jima bylo nebe doslova posetý, ale žádná z nich rozhodně nezářila pro mě.