Delirium

[54]

[Keenan Thorsenová]

„Proboha, ten kluk vypadá jako krysa, ale hlas má úžasnej," utrousila vedle mě tak trochu omráčeně Becca, jejíž slova téměř zanikla ve vřavě lidí narvaných v klubu.

Skylar, která seděla naproti nám spokojeně uvelebená na Ericově klíně, nad tím nakrčila nos. „Doufám, že teď nemluvíš o Noahovi, Beccs." Eric se nad tím jen potutelně uculil.

Zatímco Becca vypadala téměř dotčeně. „Mluvím o tom týpkovi, co právě teď zpívá, Skylar. Proč bych něco takovýho vlastně vůbec říkala o Noa -" Zmlkla a pak dopáleně mlaskla, když jí došlo, že to byla past.

Sky se jen zazubila. „Proč? Protože Noah ti připadá sexy jako peklo?" protáhla a nevinně na ni zamrkala, zatímco Eric s Jaredem se začali smát.

Měla jsem pocit, že tohle je chvíle, kdy bych se měla zasmát taky. Můj mozek si nejspíš pořád uvědomoval, že je potřeba zachovat určité sociální normy, aby mi ostatní dali pokoj a nevyzvídali, co je to sakra se mnou. Ale popravdě? Dneska v noci už jsem nejspíš neměla energii ani na tohle.

Po dlouhé době jsem měla celý volný víkend. Žádná práce. Žádné učení ani povinnosti. Což znamenalo, že si ve finále můžu užít dnešní koncert ve Sphynxu naplno a opít se. Odvázat se přesně tak, jak jsem po tom ještě před dvěma dny toužila. Kromě jiného jsem totiž vložila veškeré úsilí do toho, abych dneska vypadala jako další holka, která si prostě chce užít.

Skylar mi spletla vlasy do jednoho z těch ‚jsem neohrožená amazonka' účesů a já to doplnila dost silným make-upem s černými linkami a zatraceně vyzývavým outfitem, jež se skládal z kraťoučkého krajkového topu, nízkých kožených kalhot, mých oblíbených glád a spousty doplňků jako prsteny a náramky.

Ani jsem se nenamáhala zakrýt tu jizvu od Michaela. Už byla mou součástí a já se cítila dost sebevědomá na to, abych světu ukázala své nedostatky.

Jenže.

Jenže teď, když jsem tu seděla, svět upadnul do odstínů šedé. Můj dech byl mělký a hruď mě bolela, jako by na ní seděl zatracený balvan. A já si připadala prostě... osamělá. Osamělá uprostřed svých přátel. Uprostřed zatraceného davu. Posraný klišé. Jenže fakt byl ten, že i když jsem byla tady, moje mysl se nacházela daleko odsud.

A mohli za to oni.

Ti dva zatracení bastardi, co u mě ve středu v noci přespali a ve čtvrtek nad ránem bez jediné stopy zmizeli. Probudila jsem se v prázdné posteli a dokonale sama. A už to jsem nejspíš měla považovat za nápovědu, že se mezi námi určité věci vlastně vůbec nezměnily. Ovšem to mi naplno došlo až ve čtvrtek ve škole, když mě ti dva sotva pozdravili.

Tedy.

Ne, že bych od Maddena čekala nějaké děkovné dopisy nebo snad úsměv. Ale nejspíš jsem čekala alespoň něco, cokoliv ksakru, od Reida.