Delirium

[43]

[Keenan Thorsenová]

Nedělní probuzení bylo jako ledový kbelík chrstnutý rovnou do mého ksichtu.

Vzbudila jsem se skoro v jedenáct hodin s příšernou bolestí hlavy a šíleným tepáním ve své levačce, zatímco v mé hrudi... tam vládnul podivný chaos emocí.

A já nevěděla, jak přesně ho rozptýlit.

Udělala jsem jen to nejnutnější, což znamenalo sprchu, převaz ruky a snídani, která zahrnovala prášky na bolest, než jsem se vrátila do postele a promarnila dalších pár hodin u Netflixu. Byl to únik z reality, ale já se do ní odmítala vrátit zpátky. A to tak moc, že jsem dokonce ignorovala veškeré textovky na svém telefonu.

Psaly mi Skylar s Beccou. Obě samozřejmě chtěly vědět, co se včera stalo po mém odchodu z klubu a jestli jsem v pořádku. Psal mi dokonce i Noah a ozval se taky Jared, že se během odpoledne vrátí se strejdou domů, takže pokud jsem včera pořádala nějaký večírek, je nejvyšší čas začít uklízet.

A když mi reálně došlo, že jemu ani Klayovi nemám, jak vysvětlit to své zranění, pocítila jsem příšernou bezmoc smíšenou se zoufalstvím. A ty pocity mě zasáhly tak intenzivně, že teď probublávaly vzhůru mým hrdlem, které se pod tím náporem bolestivě stahovalo. Bylo mi do breku. A do hajzlu já odmítala brečet. Protože to poslední, co jsem hodlala dopustit, bylo, abych zase pro jednou ve svém životě skončila v roli oběti. Takže jsem se nakonec rozhodla vykřičet všechno to své zoufalství do polštáře, kterým jsem pak mrštila o zeď.

Cítila jsem se zničená, bezmocná a vzteklá.

Ne.

To bylo slabé slovo.

Byla jsem téměř nepříčetná. Nasraná na celý podělaný svět, protože můj život byl nikdy nekončící klubko problémů, které se pořád jen nabalovaly jeden za druhým, a já se jich nedokázala zbavit.

A tak jsem na sebe naházela sportovní oblečení a vyrazila ven.

Potřebovala jsem běhat. Potřebovala jsem zničit svoje tělo i svoji mysl, abych se nějak uklidnila. Potřebovala jsem kurva nějak vyventilovat všechen ten smutek i vztek.

Ovšem to, že to byla zatracená hovadina, mi došlo až po několika kilometrech, při nichž jsem se vybičovala téměř do sprintu. Protože samozřejmě, to zranění na předloktí mi v běhu nijak nepřekáželo, jenže to neznamenalo, že tohle byl dobrý nápad. Pohyb čerstvé řezné ráně opravdu nijak nesvědčil. Nicméně ty prášky, co jsem do sebe naládovala, utlumily bolest natolik, že jsem zastavila, až ve chvíli, kdy to příšerné tepání proniklo rovnou do mého mozku jako ostří nože. Padla jsem na kolena na předzahrádce rodinného domu v úplně jiné části města a pohlédla na svou levačku.

Obvazem prosakovala krev.

A mým hrdlem stoupala žluč.

Dosedla jsem na paty a jen do sebe pracně vtahovala vzduch, zatímco jsem bojovala s nutkáním vyzvrátit ze sebe snad i včerejší večeři. Nebyla jsem v pořádku. Ani kurva náhodou jsem nebyla v pořádku. Jenže jsem taky nehodlala brečet... nebo snad kohokoliv prosit o pomoc.

A tak jsem zavrzala zuby o sebe a vyškrábala se zpátky na nohy, abych šnečím tempem zamířila domů.

Byla jsem idiot? Dost možná.

Ale někdy jsem pořád měla kurva co dělat, abych nějak zvládala všechny ty démony ve své hlavě. A pokud se ptáte mě, tak vztek je lepší než úzkost, smutek a strach. A fyzická bolest? Ta je definitivně lepší než ta psychická.