Delirium

[20]

[Madden Valenti]

Říct, že jsem byl po tý včerejší hádce s Reidem nasranej, by byla zkurvená mýlka. Byl jsem daleko za bodem nasrání a vážně jsem si nebyl jistej, kam až by to celý vygradovalo, kdyby se do toho nevetřela Elisabeth a následně i Grayson a jeho gorily.

Ovšem.

To jsem ještě netušil, co mě čeká později toho dne. Byl jsem totiž odhodlanej navštívit Keenan a popovídat si s ní o tom, kde se tak najednou vzal Reidův náhlej zájem o všechno, co se mezi mnou a ní děje. A jo, do hajzlu. Byla to jen záminka. Ve skutečnosti jsem potřeboval uvolnit všechen ten nahromaděnej vztek a potrestat ji za všechno, čím jsem kvůli ní procházel... A dost možná mi bylo u prdele, jestli z ní u toho vypadne něco kloudnýho. Jen jsem prostě chtěl vidět strach v těch jejích velkejch modrejch očích. Její třesoucí se rty, z nichž potichu splývaly prosby, který mejm uším zněly jako rajská hudba. A pak to dokonalý rozpolcení nad tím, že bych na ní zanechal další kaz, kterej by jí připomínal, že je moje. Vždycky tím byla znechucená. A vždycky byla aspoň částečně vzrušená.

A mně rozhodně uspokojovalo vědomí, že za tohle můžu já.

A kdesi vzadu v mý hlavě hlodala kurevsky nepříjemná myšlenka, že Keenan Thorsenová se pro mě někdy během posledního měsíce stala ventilem. Trápil jsem ji víc, když se v mojí mysli probudila ta temnota, která mě jednoho krásnýho dne možná pohltí. Nacházel jsem v tom potěšení, protože její strach dokázal rozptýlit všechny ty sračky, o který jsem nestál.

Takže jo. Potřeboval jsem svoje uvolnění. A potřeboval jsem ho hned.

Ovšem když jsem došel do garáže, našel jsem tam svůj Ranger s propíchanejma pneumatikama. A ne, nemusel jsem bejt žádnej pojebanej génius, aby mi došlo, kdo za tohle byl zodpovědnej.

Reidovo auto bylo na svým místě a já prohledal celej podělanej barák, než mi došlo, že je pryč. A s ním i jeho motorka, která obvykle stávala přikrytá plachtou u zdi v garáži.

Nenamáhal jsem se mu volat.

Ani jsem neobrátil celej jeho pokoj vzhůru nohama, i když jsem to popravdě řečeno možná tak trochu udělat chtěl. Kdepak. Posadil jsem se do křesla naproti jeho posteli a počkal, až se ten bastard vrátí domů.

A jo. Reid byl sakra překvapenej, když stanul ve dveřích a já na něj namířil svýho Glocka.

Zašel jsem až příliš daleko? Nebyl jsem si kurva jistej. Nikdy jsem neměl rodinu. Nikdy jsem se nenaučil, jak mají vypadat zdravý rodinný vazby, nebo co je vlastně ještě pořád v normě, když dojde na skutečnej konflikt mezi jejíma členama.

Pravda byla taková, že Reid byl jedinej, na kom mi kdy aspoň náznakem záleželo. Do hajzlu... víc než to. Reid byl můj člověk v každým myslitelným ohledu.