Delirium

[47]

[Reid Bennett]

Říct, že jsem na Keenan byl nasranej, by byl zatracenej omyl. Byl jsem daleko za bodem nasrání. A vezmu-li v potaz všechny moje podezření ohledně máminy smrti? Nejspíš nebylo divu, že ze mě můj temperament dostal to nejhorší.

A díky tomu byl Madden svědkem toho, jak jsem zdemoloval část svýho pokoje a přestal, až když mi začaly krvácet klouby na rukou. Jenže on věděl svoje. A tak po mně beze slova hodil rukavice a zamířil do menší posilovny, která se nacházela hned vedle naší tělocvičny.

Mohl jsem s definitivní jistotou říct, že mě ještě o kousek víc vytočil ten podělanej fakt, že mě tak dobře zná. Že možná ví ještě líp než já, co přesně potřebuju. A tak jsem ho následoval. A i když se vážně snažil, tentokrát jsem mu v části posilovny určený na sparing nakopal prdel. A to hned několikrát. Ovšem on pokaždý vstal, zvednul ruce do gardu a kejvnul na mě v tichý výzvě.

Zabralo to nekonečně dlouhou dobu.

Ale nakonec jsme na podlaze skončili oba. Zpocený, zadejchaný a unavený. V ten moment jsem ze sebe ty zatracený rukavice serval a odhodil je stranou, než jsem k němu ucedil: „Nepoložil jsi mi jedinou podělanou otázku."

„A?" protáhnul on, zatímco následoval mýho příkladu a shodil ze sebe svý rukavice. Až potom ke mně otočil hlavu a povytáhnul obočí.

Což pro mě znamenalo, že bylo skoro zbytečný se ptát. Protože stejně jako on znal skrz na skrz mě, tak já znal jeho. Nicméně i tak jsem to potřeboval slyšet. „Byl jsi tam, hm? Celou tu dobu ses díval."

Madden ani nehnul brvou, když odtušil: „Jo... to byl."

Neřekl jsem na to už ani slovo. Byl jsem vyčerpanej. K smrti vyčerpanej všema těma sračkama, který mi život každej den servíroval, jako bych si snad měl konečně zvyknout, že takhle doopravdy vypadá moje realita. Neměl jsem sílu se s ním nanovo pouštět do křížku.

K čemu taky?

Koneckonců Keenan couvla.

Ten moment, kdy jsem ji tím dokonale primitivním způsobem poskvrnil a prohlásil, že je moje, pro mě byl intenzivní, protože jsem to kurva myslel vážně. Ale rozhodně nebyl tak intenzivní, jako když jsme se o pár vteřin později dívali jeden druhýmu do očí. Její velký modrý oči tentokrát nebyly vyděšený. Byl v nich příslib něčeho dalšího. Něčeho lepšího, co bylo pro jednou určený jenom mně. A taky v nich bylo tolik hřejivýho tepla, že jsem se do něj chtěl ponořit a už se nikdy nevrátit do tohohle dojebanýho světa. A to všechno mě zasáhlo tak, že jsem musel nanovo popadnout dech. Zatímco mý srdce, to bušilo čím dál rychleji, když na můj hrudník položila svoji malou dlaň. Byl jsem připravenej dát jí ze sebe všechno. Naprosto všechno.

Ovšem ta slza, která stekla po její tváři, byla definitivně předzvěstí katastrofy.

Keenan couvla před vším, čím jsme mohli bejt.