Delirium

[2]

[Keenan Thorsenová]

Cestou po školní chodbě se mé myšlenky točily pořád kolem Michaela, takže nejspíš nebylo divu, že jsem nevěnovala tolik pozornosti svému okolí. Obzvlášť s ohledem na to, že škola byla v tenhle moment prakticky liduprázdná, protože málokdo se tu chtěl zdržovat déle, než bylo nutné. Takže když se těsně přede mnou otevřely dveře a po mém triku chňapla ruka, která mě vtáhla dovnitř, stihla jsem jen zděšeně vyjeknout.

Ovšem to už jsem byla neznámo kde a zírala do tmy, zatímco cizí ruce mě natlačily proti zdi. Batoh mi z ramene spadnul na zem a já se dotyčnému díky svému šoku vlastně ani nesnažila bránit. Prudce jsem se nadechla, když jsem ucítila velké dlaně přejíždějící po mých bocích vzhůru rovnou pod volné tričko, kde majetnicky sevřely můj obnažený pas.

„Mám náladu na jednu rychlovku, než budu muset na hřiště," ozval se těsně u mé tváře hluboký melodický hlas, který rozechvěl cosi v mém podbřišku.

A já si uvědomovala, že jsem až po uši ve sračkách a měla bych sakra něco říct, protože jsem zcela určitě nebyla tou holkou, kterou sem ten týpek chtěl dostat. Jenže? Nedokázala jsem se přinutit mluvit. Mé smysly dráždila jeho kořeněná vůně, která z nějakého důvodu působila jako osobní afrodiziakum pro slečnu Thorsenovou, horký dech lechtající mě na nose i teplo jeho těla. Těla, o kterém jsem hned vzápětí zjistila, že je tvrdé, svalnaté a mnohem rozložitější než to moje. A to kvůli tomu, že se na mě natisknul, jako by tím ze mě chtěl vymámit jakoukoliv odpověď.

Bože, cítila jsem se vedle něj tak malá.

A popravdě... byla jsem v pokušení mlčet a prostě se celé téhle situaci poddat. Utopit se kdesi v něm. Protože v mé hlavě pořád dozníval Michaelův hlas, který mě nutil pochybovat o každičké části mé bytosti, a potřeba to všechno vymazat rozhodně byla silnější než moje dávno zapomenutá cudnost.

Jenže.

Ten kluk tady mohl čekat na svoji přítelkyni, že ano? A kvůli mně by ji podvedl, aniž by o tom měl sebemenší tušení. To jsem rozhodně nemohla udělat ani jemu, ani jí.

Ovšem než jsem došla k tomuhle závěru, ten týpek přesunul svou pravačku zpod mého trika rovnou na hrdlo a pevně stisknul. Mým tělem se rozlil téměř omračující pocit strachu. Svaly se mi stahovaly v impulzu, který mimoděk vydával můj mozek. ‚Uteč!' křičel na mě. Ale já neposlouchala. Nejednou jsem takhle byla odevzdaná Michaelovi a už jsem až příliš dobře věděla, že pokaždé když se mi povedlo utéct, našel si horší způsob, jak mi to vrátit.

Nebylo, jak utéct.

Nikdy nebylo.

A tak jsem tam prostě jen stála, naprosto ochromená a bezmocná, zatímco jsem se snažila vysvětlit své vlastní hlavě, že tohle není Michael.

Není.

„Co? Snažíš se mě vyprovokovat svým mlčením?" zeptal se téměř pobaveně ten cizí týpek, zatímco jeho palec po mém hrdle začal přejíždět nahoru a dolů v pravidelném rytmu, který po mé kůži vysílal... zvláštní vlny mravenčení.

A do prdele.

Pro mě byl nejspíš šok, že se všechen ten strach najednou začal podivně prolínat s náznakem vzrušení. A tak jsem se jen neklidně zavrtěla, když se sklonil dolů a jeho tvář se otřela o tu moji. Podle škrábání bylo jasné, že má na čelistech čerstvé strniště, a do hajzlu... ten vjem byl jen intenzivnější díky tomu, že v místnosti byla tma a já netušila, o koho jde. „Vždycky jsi tak nenasytná," zavrněl do mého ucha o něco níž položeným hlasem a natisknul se proti mně svými boky.