Delirium

[24]

[Keenan Thorsenová]

Víkend, který jsem prakticky celý strávila v práci nebo učením, mi uběhl zatraceně rychle. S Reidem jsem se viděla naposledy v sobotu ráno. Nechal mi doma svoji mikinu s tím, že se pro ni někdy vrátí, což podle mě byla prachsprostá lež, a potom mě odvezl do práce.

Sobotu i neděli podle všeho strávil vypořádáváním se s otcem a taky hlídáním Maddena, kterého ke mně nechtěl pustit. A přestože jsme neměli čas se sejít, psali jsme si v jednom kuse zprávy, které mě naprosto dokonale rozptylovaly od všeho, co jsem dělala.

Dokonce i Kaya si toho v práci všimla a měla spoustu zvídavých otázek. Řekla jsem jí, že jsem s někým začala chodit a dál jsem to nespecifikovala, protože jsem si chtěla ještě užít toho klidu od drbů, které zcela určitě přijdou v pondělí, až dorazím do školy.

Všichni spolužáci určitě budou probírat ten páteční večírek, Reidovo zatčení i fakt, že jsme teď oficiálně spolu.

A já z toho měla už v neděli večer takové návaly paniky, že jsem myslela, že zešílím. Naspala jsem úplné minimum a ráno jsem si připadala jako podělaná zombie.

I přesto jsem ale vyrazila běhat, abych si aspoň trochu vyčistila hlavu. Pomohlo to? Zčásti určitě. Ale když jsem se konečně namalovala a pokusila se najít si něco, v čem bych se dnes cítila pohodlně, začaly se mé ruce znovu třást. Nebyla jsem připravená na všechnu tu pozornost. Na ty pohledy a tiché šeptání.

„Do hajzlu," zaklela jsem rozčíleně a nakonec popadla tmavě modré skinny džíny s vyšším pasem, krátké volné triko Stranger things, které se mi i přes Reidův zásah povedlo zbavit skvrn od krve, a černé Conversky. Víc než cokoliv jiného jsem totiž měla pocit, že chci dneska splynout s davem, jak jen mi to okolí dovolí.

Spěšně jsem se oblékla, popadla svůj batoh a pak seběhla do přízemí. Strejda Klay odešel už před nějakou chvílí do práce a já předpokládala, že i Jared už bude z domu – čekat na mě v autě tak jako obvykle.

Nicméně on stál v obýváku u okna kousek vedle vchodových dveří a vyhlížel skrz něj ven na ulici.

Doběhla jsem až k němu a sykla: „Koho šmíruješ?"

Jer téměř nadskočil a já se zasmála. Ovšem ten smích mi odumřel na rtech, když na mě pohlédnul se silným zamračením a mávnul rukou k oknu. „Jen se sama podívej!"

Rovnou mi uvolnil své místo a já popošla vpřed, abych mohla vyhlédnout ven. Před naším domem stála u chodníku zaparkovaná Reidova motorka. A pokud jsem se nemýlila byla snad dokonce čerstvě umytá, protože její černá kapotáž se pod ranními paprsky slunce leskla jako zatracený diamant. A ten mizera? Byl o ni opřený zadkem a téměř znuděně projížděl svůj telefon, jako by byl dokonale slepý k tomu, že je momentálně nejspíš středem pozornosti celé naší podělané ulice.