Delirium

[10]

[Keenan Thorsenová]

V úterý ráno jsem si připadala jako podělaná zombie. V noci jsem sotva zamhouřila oka po tom, co mi Madden včera udělal. A ve skutečnosti toho zase nebylo tolik, protože mě pak o něco později probudil tím, že nasednul do auta a prostě mě bez jediného slova odvezl domů.

A netušila jsem, jak přesně to udělal, ale já se celou tu zatracenou jízdu, která mohla trvat tak dvacet minut, klepala na zadní sedačce a čekala, kdy na mě vystartuje. Reálně mi to připadalo možná ještě horší, než když mi držel nůž u krku, protože ta nevědomost toho, jestli má v plánu mi něco udělat a pokud, tak co to bude, mě udržovala na pokraji hyperventilace. A tak jsem celých těch dvacet minut zírala na své ruce, tahala za Reidův náramek a živila svůj mozek divokými představami o tom, jakými způsoby by mě mohl mučit tentokrát. A na to konto jsem přemýšlela nad tím, jak bych ho mohla uprosit, aby nic z toho nedělal.

Moje mysl mě uvrhla rovnou do mého osobního mentálního pekla... a Madden na mě nemusel ani sáhnout.

A to, že to ten sráč musel vědět, mi došlo přesně ve chvíli, kdy zastavil před naším domem a beze slova mi do klína hodil můj telefon.

Neptala jsem se.

Prostě jsem utekla domů a vpadla rovnou do sprchy, kde jsem strávila kurevsky dlouhou dobu pod proudem horké vody, který bičoval mou kůži a přiváděl mě tak zpátky k rozumu. Ale i tak jsem se nemohla zbavit vtíravé myšlenky, že ať už mě Michael ničil sebevíc, Madden mě během pouhých osmi dní přiměl, abych se cítila tak, jako by můj život už nepatřil mně.

Takže na dnešek jsem neměla bůhvíjaké ambice. Potřebovala jsem prostě jen přežít tenhle posraný den a pak upadnout do kómatu, protože jsem byla vyčerpaná tím neustálým tlakem, strachem a úzkostí.

Trhla jsem sebou, když mi v ruce zavibroval telefon a já znovu uviděla Michaelovo jméno. Byla to už třetí zpráva za poslední dvě hodiny a já skoro začínala mít pocit, že mu nejspíš v životě musí chybět někdo, koho by mohl mučit, když byl neustále ochotný oblažovat svou výjimečností mě, tu ubohou holku, která byla podle jeho vlastních slov naprosto k ničemu.

Michael: Dobrý ráno, Keenan. Jak ses vyspala?

Michael: Našel jsem ve svým šatníku tvoji podprsenku. Tu, ve který jsi mě ojižděla na tom slavným videu, pamatuješ?

Michael: Co máš na sobě, Kee? Potřebuju si vyhonit a rozhodně mi to půjde líp, když budu znát detaily.

Z toho jsem vyvozovala, že zrovna nemá po ruce nějakou povolnou nánu, kterou by mohl ošukat. Měla bych z toho skoro radost, kdyby se mi z něj nedělalo fyzicky zle.

„Zkurvenej bastard," sykla jsem při pohledu na displej. A pak jsem sebou škubla, když mi kdosi vytrhnul telefon z ruky.

„Krásný dojebaný ráno, malá Keenan," odtušil Madden nepohnutě a zapřel se ramenem o dvířka skříňky, která sousedila s tou mojí, zatímco si pročítal otevřené zprávy.

A já neměla sílu se rozčilovat. Ne s tím, co mě dneska o obědové pauze čekalo. S tím, co po mně tenhle šílenec chtěl. „Přišel ses pokochat mým neštěstím?" zeptala jsem se čistě ze zdvořilosti, protože jsem věděla, že nemá smysl snažit se mu vůbec ten telefon brát z ruky. Prostě jsem sáhla do skříňky a vyndala odtamtud další učebnice, které budu potřebovat na dnešní hodiny. A pak jsem jen zamrkala, když mi Madden přistrčil před obličej můj batoh, abych tam mohla knihy uklidit.

Zmateně jsem vzhlédla k jeho tváři, ale on se pořád díval na displej mého telefonu, takže...

„Co tady chceš?" zeptala jsem se netrpělivě, i když jsem tím dost pravděpodobně riskovala, že mé zatáhne do nějakého kumbálu a podrobí mě své vůli. Ale mé nervy byly napjaté k prasknutí a já se tak úplně neovládala. Hodila jsem učebnice do batohu a pak mu jej vytrhla z ruky, abych mohla zapnout zip a hodit si ho přes rameno. „Už jsem ti řekla, že všechno udělám, a nehodlám z toho vycouvat."