Delirium

[26]

[Keenan Thorsenová]

Po zazvonění, které ohlásilo konec vyučovací hodiny, všichni studenti včetně učitele urychleně vypadli, protože se zcela evidentně těšili, až se dostanou pryč ze školy. Zatímco já si s uklízením svých věcí do batohu dávala načas, protože jsem neměla, kam spěchat, s ohledem na to, že mě Reid měl vyzvednout tady. Takže když se pak prázdným prostorem třídy rozlehlo dovření dveří a já vzhlédla, došlo mi, že tu nejsou žádní svědci. Nikdo, do hajzlu.

Jenom já a Madden.

Madden, který stál před zavřenými dveřmi s rukama zastrčenýma v kapsách, ramenem opřený o futra. Tenhle jeho ležérní postoj mě nemohl zmást. Už jsem znala svého nepřítele. Viděla jsem ty drobné detaily. Podivně strnulá ramena, a zatnutá čelist, protože byl napružený a připravený na lov jako ta šelma, kterou byl. A taky jeho přimhouřené oči, které nespouštěl ze své oběti. Tedy ze mě.

Šlo tu o čas.

Pokud budu zdržovat dost dlouho, Reid přijde a pomůže mi. Byla jsem si tím jistá. Ačkoliv... pořád jsem mu mohla napsat rychlou textovku, nebo se aspoň pokusit vytočit jeho číslo a nechat zapnutý hovor, aby mě slyšel mluvit s Maddenem.

S touhle myšlenkou jsem sklouzla rukou zpátky do batohu, ale v ten moment mě zarazilo hlasité mlasknutí špičky jazyka o patro, které se rozlehlo prázdným prostorem učebny. „Nedělal bych to, pokud o tu ruku nechceš přijít."

Stáhla jsem svou dlaň zpátky a narovnala se na židli. „Nevyhraješ," oznámila jsem mu pevným hlasem, o němž jsem věděla, že se každou chvíli začne chvět stejně jako mé prsty. „Reid pro mě každou chvíli přijde."

Madden se odlepil od futer a povytáhnul koutek v úst v jakémsi podivně nepřirozeném úšklebku. „Ta ironie života spočívá v tom, že i když si něco naplánuješ, vesmír, osud nebo Bůh, říkej tomu, jak kurva chceš, můžou kdykoliv zasáhnout a tvoje plány prostě... poslat do hajzlu," oznámil mi, zatímco vstoupil mezi první řadu lavic... a blížil se rovnou ke mně. „V tomhle případě jsem tvůj Bůh já, Keenan. Ten, kdo zatahal za nitky a pojistil si, že tvůj chrabrej rytíř bude mít zpoždění."

Můj žaludek se sevřel v přívalu strachu. Madden se totiž pořád krok za krokem blížil ke mně a neustále zůstával v přímé linii mezi mnou a dveřmi - mou jedinou možností úniku - a navíc naznačoval, že něco provedl Reidovi. Vytáhla jsem se na nohy a zavrčela: „Co jsi mu udělal?"

Madden se zastavil v prostřední řadě lavic a sjel mě svýma černočernýma očima, které jsem na své kůži cítila tak intenzivně, jako by se mě dotýkal. „No podívejme... Neměl bych se cejtit dotčenej, když rovnou předpokládáš, že jsem mu něco provedl?"

Dobíral si mě.

Ten bastard si mě tu prostě dobíral!

Zavrzala jsem zuby o sebe a rozhlédla se kolem. Věděla jsem, že v téhle zpropadené situaci jsou všechny nevýhody na mé straně. A přesto, že s Reidem jsem se začínala cítit silná, Madden tenhle můj pocit dokázal rozmetat na kusy, jako by to byla pouhá iluze. Zase jsem si díky němu připadala polapená a zahnaná do kouta.