Delirium

[13]

[Keenan Thorsenová]

Zbytek všedních dnů se u mě nesl ve znamení nervového vypětí. Ve škole jsem čelila neustávající Reidově ignoraci a Maddenovým postranním pohledům, které mě každou možnou chvíli vyváděly z míry. Nicméně i tak jsem se mu snažila vyhýbat, co to šlo, a byla jsem zatraceně vděčná, že se na mě nesnesla další jeho bouře. Což mě popravdě tak trochu překvapovalo, protože jsem napjatě očekávala, že ta scéna s Branem pro mě bude mít ještě další dohru.

Ovšem na čtvrteční noc jsem měla naplánované další předání pro Michaela a popravdě hovory s ním zvládly vytěsnit jakékoliv ostatní starosti, protože na mě byl ještě neurvalejší než obvykle. Navíc měl poměrně zvláštní otázky ohledně toho, s kým jsem se v poslední době stýkala a jestli náhodou nemám kluka. Rozhodla jsem se lhát, protože představa, že by věděl cokoliv o mém životě, mi připadala naprosto nemyslitelná. Vynechala jsem Reida i Maddena a řekla mu jen pár neurčitých informací o Skylar a Ericovi, ale Michael stejně celý ten hovor zakončil výhrůžkami o tom, že pokud mu lžu, zaplatím za to tím, že mu budu muset být po vůli.

Po tom hovoru jsem se musela dojít vyzvracet, protože představa, že by na mě znovu sáhnul způsobovala, že jsem měla pocit, jako by se po mé kůži hemžilo tisíce pavouků, které jsem nedokázala setřást.

Nemohla jsem dovolit, aby se ke mně Michael znovu přiblížil.

Popravdě raději bych ho zabila než pro něj znovu roztáhnout nohy. A to uvědomění, že bych mu reálně byla schopná ublížit vlastně nebylo vůbec uklidňující.

Předání u stadionu šlo potom až překvapivě hladce. A přesto jsem se neustále ohlížela přes rameno a cestu domů raději zvolila oklikou přes město, protože jsem už od odchodu z domu měla nepříjemný pocit, jako by mě někdo sledoval.

A samozřejmě, že můj šílený mozek zvládnul za tu půlhodinovou cestu vymyslet několik teorií o tom, že je to Michael. Jeho lidi. Případně ti, se kterými jsem dnes obchodovala. A nakonec... nakonec na mou mysl vytanul i Madden, ale popravdě nechápala jsem, proč by mě sledoval a nijak nezasáhnul, protože domů jsem se dostala v pořádku a ani během jízdy jsem si ve zpětných zrcátkách nevšimla ničeho zvláštního.

Ale to neměnilo nic na tom, že jsem potom sotva zvládla zamhouřit oka.

V pátek jsem díky tomu vypadala tak trochu jako zombie.

Snažila jsem se být pro Maddena neviditelná a sotva jsem poslouchala Skylar, která mi u oběda vykládala cosi o pozvání na sobotní večírek. Dost neuváženě jsem jí to odkývala přesto, že jsem neměla v plánu o víkendu vytáhnout paty z domu jinam než do práce. Odpolední hodiny nám odpadly a já toho mohla využít, abych uložila peníze a odeslala je Michaelovi. Naštěstí se tohle obešlo bez dalšího telefonátu a vystačil si s mou potvrzovací textovkou.