Delirium

[4]

[Keenan Thorsenová]

Byla jsem tak kurevsky nervózní, že jsem po zbytek noci sotva zamhouřila oka. Kolem čtvrté ráno jsem dokonce zvažovala, že se pokusím zjistit někde Maddenovu adresu a dojedu si pro ten podělaný telefon k němu domů. Jenže. S ohledem na to, že ten šílenec měl pistoli – a skutečně nemůžu tenhle fakt nejspíš zdůraznit dostatečně, protože měl podělanou pistoli! -by to ale nejspíš nebyl nejmoudřejší nápad. I kdyby mi totiž s klidem lhal o tom, že zabil svého otce, nehodlala jsem zjišťovat, jestli tu věc vážně umí použít.

Tak či onak jsem nakonec vydedukovala, že školní půda se spoustou svědků okolo bude moudřejší volba pro jeho konfrontaci.

A byla jsem sakra nachystaná odchytit si ho hned před první hodinou, ale k mojí smůle nebyl nikde v dohledu. A s ohledem na to, že jsem pořád chtěla být diskrétní jsem se ani nemohla naplno vyptávat Jareda, který podle všeho o mém nočním dobrodružství nevěděl, nebo snad Skylar, která se mnou měla společné první dvě hodiny a snažila se se mnou navázat hovor.

Ovšem já ji většinu času sotva vnímala, protože mi hlavou pořád dokola běžely k posrání děsivé představy o tom, jak se mě zuřící Michael snaží zkontaktovat... a já neodpovídám na jeho telefonáty. Což muselo logicky vést jen k jedinému závěru. Co nevidět se sbalí a přijede sem, aby mi dal najevo svoji nespokojenost.

A pak teprve budu mít skutečné problémy.

Nebude mě totiž chtít zabít jen Michael a Madden ale i Jared, protože jsem mu o ničem z toho neřekla. A pak taky strejda Klayton, jasně. Toho bych rozhodně měla přidat na seznam.

V poslední hodině před obědovou pauzou už jsem byla v takovém napětí, že jsem nedokázala povolit zaťaté svaly v obličeji. Bylo to tak už posledních pár měsíců, kdykoliv jsem nedokázala uniknout presu tohohle posraného světa. Moje hlava nevěděla, jak z těch sraček ven, a pak se to na mně začalo odrážet ve fyzické rovině. Takže jsem vytáhla svůj Ipod a čmárala si do sešitu nesmyslné obrazce za doprovodu Recycled Youth, jen abych se nějak odreagovala. Protože podobné stavy většinou vedly jen k tomu, že jsem měla tendenci dělat různé grimasy, které mi pomáhaly svaly znovu uvolnit.

Znělo to vtipně, že ano?

Jenže nebylo.

Rozhodně to nebylo vtipné, když mě u něčeho podobného jednou nachytali Michaelovi kámoši a ptali se mě, jestli jsem mentálně zaostalá. Od té doby jsem se podobným akcím snažila vyvarovat. Jenže nemožnost uvolnit silně zaťatou tvář většinou vedla jen k příšerným bolestem ve tvářích, jazyku a dokonce v zaléhajících uších, nebo k případné migréně. A můj stav se tím většinou jen opovážlivě zhoršoval, protože jsem frustrovala sama sebe.

Chtěla jsem být normální.

Ne... Taková.

A chtěla jsem zpátky svůj podělaný duševní klid, protože Madden Valenti ho zřejmě ukradnul společně s mým telefonem plným důkazů o tom, že jsem naplno namočená do obchodu s drogami.

Když konečně zazvonilo, byla jsem zralá na sesypání... anebo někomu vrazit pěstí. Záleželo na situaci.

Každopádně sluchátka jsem si pro bezpečnost všech v dosahu nechala v uších, zatímco jsem se proplétala mezi studenty prostornou chodbou školy. Teď když se rozkřiklo, že sem přestoupila nová čtvrťačka, jsem přitahovala celkem dost okolních pohledů. Tak jako vždycky. Dost často jsem za to vinila svou tvář. Rysy jsem zdědila po matce a už odmala jsem slýchávala, že je moje krása neobvyklá. A neobvyklá v tomhle případě znamenalo nezapadající do davu. Možná za to mohl srdcovitý tvar mého obličeje, hodně výrazné lícní kosti a špičatá brada. Nebo kombinace světle modrých očí s černými vlasy. Nebyla jsem si kurva jistá. Nicméně o tu pozornost okolo jsem nestála.