Delirium

[16]

[Keenan Thorsenová]

Nedokázala jsem ani slovy popsat, jak neuvěřitelně ponížená jsem se díky Maddenovi cítila. To, co mi v sobotu na té zatracené párty provedl, bylo daleko za hranicí všeho.

Nenáviděla jsem ho.

Nenáviděla jsem ho za to, jakou nade mnou měl moc. Za to, jak toho zneužíval. Za to, s jakým opovržením se na mě díval. A v neposlední řadě jsem ho nenáviděla za to, že mě přitahoval.

Moje hlava si to v tomhle ohledu pořád nedokázala srovnat a já měla chuť si nafackovat v ten moment, kdy jsem stála v té zpropadené sprše a zírala jsem na jeho vyrýsované tělo poloboha. To, že byl sexy jako peklo rozhodně ničemu nepomáhalo. A taky rozhodně nepomáhal ten zpropadený fakt, že některé věci, které mi prováděl, mě zcela nepopiratelně vzrušovaly.

Něco se mnou muselo být špatně.

A to nejen kvůli tomuhle ale i kvůli tomu, že jsem u Maddena nakonec dobrovolně zůstala. Po jeho odchodu jsem se roztřesenýma rukama usušila jeho osuškou, zabalila se do jeho županu a vyfénovala si vlasy jeho fénem. Až potom jsem vlezla zcela nahá do velké postele a popravdě bylo mi v ten moment víc než ukradené, co se mnou udělá po svém návratu. Připadala jsem si prostě jen k smrti vyčerpaná vším tím vypětím onoho večera.

A na jednu stranu... možná jsem si i přála, aby to dotáhnul do konce a pak mi konečně dal pokoj.

Ovšem to se nestalo.

Vzbudil mě v šest ráno tím, že po mně hodil své oblečení a pak mě bez jediného slova odvezl domů. Promluvil, až když jsem vystupovala. Stroze mi oznámil, že mě Jared u strejdy kryl a že mám k sobě do pokoje vlézt oknem.

Neptala jsem se. Prostě jsem poslechla.

A teď, když jsem tak trochu otupěle zírala na svoji snídani, zatímco naproti mně seděli strejda s Jaredem, jsem se musela ptát, proč přesně jsem to udělala. Můj pohled vyjel od misky s ovesnou kaší k průchodu do obýváku, kterým jsem viděla rovnou na vchodové dveře. Měla jsem jít hlavním vchodem. Měla jsem jít prostě domů a všechno vyklopit Klayovi. Šílel by kvůli tomu, že jsem zapletená do obchodu s drogami, ale nakonec by mi pomohl. Určitě by mi pomohl.

Mé oči doputovaly zpátky ke Klayovi, který snídal míchaná vajíčka a četl si u toho na tabletu zprávy. Jeho policejní uniforma vypadala tak jako vždycky, ale dneska mi připadalo, že nás od sebe odděluje víc než kdy jindy. On byl ten správný chlap. Ten hrdina tohohle příběhu, který se ujal dvojčat svého bratra po jeho tragické smrti, a měl to odnést tím, že na něj hodím všechny svoje potíže?

Samozřejmě, že jsem nemohla čekat, že to všechno vyřeší za mě.

A samozřejmě, že jsem nemohla čekat, že mě neudá jen kvůli tomu, že jsem jeho neteř.