Delirium

[25]

[Keenan Thorsenová]

Čekala jsem celý zpropadený den, až budu mít konečně chvíli o samotě. Proč? Protože mě už ve škole napadlo vygooglit si nějaké informace i Graysonu Bennettovi a vlastně celé Reidově rodině – včetně Maddena, ale rozhodně jsem nepotřebovala, aby mi u toho kdokoliv nahlížel přes rameno. A navíc? Pravda byla taková, že jsem se kvůli tomu cítila tak trochu provinile.

S Reidem sice šlo o falešný vztah, ale to neznamenalo, že bych ho nebrala aspoň jako kamaráda. Jo jasně, kamaráda, na kterého jsem žárlila, když o něj projevila zájem moje kolegyně Kaya, ale co už ksakru. Šlo tu o to, že jsem si byla víc než jistá, že Reid Bennett do nikoho nevkládá svou důvěru snadno, a taky jsem si byla sakra jistá, že kdyby o tomhle věděl, přišla bych o to, co jsme mezi sebou zatím nějakým záhadným způsobem vybudovali. A já ho nechtěla zradit, ani jsem nechtěla přijít o to, co jsme měli... jenže jsem potřebovala odpovědi.

A tak se nějak stalo, že jsem u svého bádání a probírání se naprosto zbytečnými články o společenských akcích, které Reidův otec navštívil a které nemovitosti a firmy skoupil, nechala víc než hodinu, než jsem narazila na článek starý celých jedenáct let. Psalo se tam o Evelyn Bennettové, Graysonově manželce, která byla nalezena mrtvá v jejich domě. Informace byly strohé, ale předběžné závěry naznačovaly sebevraždu, kterou ale policie s ohledem na citlivou situaci celé rodiny odmítala potvrdit.

Zůstala jsem na to zírat jako opařená.

Ale pak na mé mysli vytanula Reidova slova, která mi řekl poté, co jsem se ho ptala, jak věděl, čím mi má pomoct od panického záchvatu. „Dalo by se říct... že s tím mám nějaký zkušenosti. Ne osobní, Bambi, ale s pomocí někomu, kdo trpěl... něčím podobným co ty."

Už tenkrát mě napadlo, že mluvil o někom, koho už nemá v dosahu – jakýmkoliv způsobem , ale tohle...

Zběsile jsem se kousla do rtu, zatímco jsem v hlavě počítala. Reidovi teď bylo osmnáct a pokud ten článek vyšel před jedenácti lety... Proboha, bylo mu sedm, když umřela. Vážně jí pomáhal už v nějakých pěti šesti letech od panických záchvatů?

Ani jsem nedokázala domyslet, co přesně s ním muselo udělat vidět svou vlastní matku v takovém stavu. Moji rodiče byli pevní jako skála. Věděla jsem, že se na ně kdykoliv můžu obrátit, kdykoliv se o ně opřít, když jsem sama nevěděla kudy kam. Jak se tak malý chlapec srovnával s tím, že v podstatě nese zodpovědnost za psychické zdraví své matky? Protože já věděla, že tenhle pocit tam je. Vždycky tam byl. Viděla jsem to na Jaredovi i Klayovi nejednou, když byli svědky projevů mého Prokletí. Pokaždé měli pocit, že něco měli udělat jinak, nebo mohli udělat víc... a že mě vlastně mohou spasit sami.

Byla to kurevsky mylná domněnka. Z pozice toho, kdo tímhle trpěl, jsem věděla, že oni s tím nemůžou udělat nic kromě snahy o zmírnění projevů. Ale ta ne vždycky musela stačit. Pokud jsem do toho zabředla až příliš hluboko, nedokázal následky odvrátit ani sám Bůh. A ano, když se to stalo poprvé, volali mi záchranku a já skončila v nemocnici s podezřením na infarkt.

Takže... ksakru, tohle Reida muselo poznamenat.

A já na jednu stranu musela žasnout, jak dokonale to všechno skrýval před celým zatraceným světem. Byl děvkař, hvězdný hráč basketbalu, ten nejpopulárnější kluk na Whitmoru a ukázkový sebejistý frajer s egem, které sahá až do oblak. Vždycky to vypadalo, že ho zajímá jen možnost zašukat si, jeho vlastní vzhled a to, jak působí na ostatní. Ale přitom v sobě kdesi hluboko pořád nosil to ustrašené dítě, které udělá všechno – naprosto všechno, co je v jeho moci -, aby své mámě pomohlo v každé situaci, kdy šly věci do hajzlu. A to jen proto, aby o ni pak přišlo.