Delirium

[37]

[Keenan Thorsenová]

Měla jsem pocit, jako by od pondělí uplynulo víc než dva zatracené dny.

Reid se mnou pořád nepromluvil ani slovo a já ho okázale ignorovala. Na obědě jsem už třetí den v řadě seděla u našeho stolu vyvrhelů společně se Skylar, Noahem a Beccou, jejíž kousavé poznámky dosahovaly čím dál vyššího levelu a čím dál častěji směřovaly k Noahovi. A na to jsem si rozhodně nestěžovala já ani Skylar.

Od toho incidentu ve sprchách jsem si neustále hlídala záda před Maddenem, který se ale k mému překvapení zatím o nic dalšího nepokusil. Vlastně nejen to. Dneska se ani neobtěžoval ukázat ve škole. A i když jsem téměř nemohla uvěřit tomu, že budu mít jeden den svobody, bez jeho výhružné přítomnosti, měla jsem pocit, že je tu něco špatně... a nedokázala jsem zastavit jakési šimrání, které se plížilo vzhůru po mé páteři.

Podle mě šlo o předtuchu. Předtuchu toho, že se na mě valí sračky dost epických rozměrů.

A ten podělaný fakt, že Reid ze školy zmizel hned po obědě, všechno jenom zhoršil.

Nejspíš by to měla být úleva, ale to, že jsem nevěděla, co přesně ti dva momentálně provádějí a jestli se nakonec přece jen nerozhodli spojit síly a společně mě zabít, mě přivádělo téměř k šílenství.

A ne. Vůbec nepomáhalo, že jsem večer měla mít další předání pro Michaela, které už jsem samozřejmě musela potvrdit. Můj bratr se totiž rozhodnul zatáhnout školu už dneska, protože jel s Klaytonem na tu zatracenou chatu kamsi do lesů, aby mohli rybařit, opékat si buřty a vést velice chlapské rozhovory za svitu měsíce s plechovkou piva v ruce. Což nejspíš znamenalo, že pokud by se mi na tom předání reálně něco stalo, nikdo se ani nedozví, že jsem se nedostala v pořádku zpátky domů.

Bylo mi z toho tak úzko, že si toho všimla dokonce i Skylar, která mě téměř násilím donutila jet po škole k ní domů a vypnout mozek. Což v jejím podání znamenalo, že ze mě vypáčila naprosto všechno a donutila mě slíbit jí, že se ozvu po tom předání, aby si byla jistá, že jsem v pořádku. Pak následoval jeden macatý joint, jídlo z dovážky, zmrzlina, zdrbnutí poloviny holek ze školy a seriál Sex/Life na Netflixu, u kterého jsme společně nadávaly hlavní hrdince a nepokrytě slintaly nad hlavním protagonistou Bradem.

A popravdě?

Pomohlo to.

Pomohlo to tak, že jsem se u Skylar zapomněla skoro do půl deváté, což byl nejvyšší čas vrátit se do reality. Nicméně když jsem odcházela, pořád jsem se usmívala jako šílenec i přes ten vytrvalý déšť venku, který se spustil těsně po našem odchodu ze školy. Z mých rtů vylétl smích, když jsem se zastavila u svého vozu a na pár vteřin nastavila tvář dešti.

V mém životě rozhodně byly momenty, kdy jsem si připadala, jako bych žila za sklem, skrz než nedokážu dosáhnout do reality. Ovšem pak tu v kontrastu s tím tu byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že jsem víc naživu než kdy jindy. A stačilo k tomu odpoledne s kamarádkou a ten omamující vjem studených dešťových kapek dopadajících na mou kůži.