Delirium

[21]

[Keenan Thorsenová]

Moje hlava byla jeden dokonalý bordel.

Vážně.

Celý čtvrteční večer jsem se stresovala s tím, jak se k sobě budeme druhý den s Reidem ve škole před ostatními studenty vlastně chovat, a zasírala svou mysl sto a jednou variantou Maddenových reakcí na tu novou skutečnost, že jsme s Reidem spolu. Místy jsem dokonce hyperventilovala, protože některé ty scénáře byly skutečně katastrofické.

Nicméně.

Když jsem dnes ráno dokonale roztřesená vystoupila na školním parkovišti, nenašla jsem tam Reidův Mustang ani Maddenův Ranger. A i když jsem tak trochu čekala, že se ti dva bastardi ukážou se zpožděním, nedošlo na to.

A já byla čím dál víc nervózní.

Protože pokud Reid Maddenovi skutečně propíchal gumy na pick-upu, tak to včera po jeho návratu domů mohlo vygradovat, no ne? Reid mi sice psal, že si s tím nemám lámat hlavu, protože se s ním popasuje sám, ale... Kam až by byl Madden ochotný zajít, když se mu postavil na odpor i jeho bratr z pěstounské péče?

Nebyla jsem si jistá.

A tak jsem Reidovi už o první hodině napsala z darovaného Iphonu textovku, na kterou jsem nedostala odpověď. Což vedlo k tomu, že jsem mu o druhé hodině napsala další. A byla jsem kurva v pokušení mu zavolat.

Načež jsem musela sama sebe mentálně profackovat a vysvětlit svému nemocnému mozku, že spolu doopravdy nechodíme a rozhodně není vhodné, abych ho pronásledovala už pár hodin po uzavření naší dohody. Byl to totiž Reid Bennett, ten kluk, který pravděpodobně žádnou holku ještě neměl, a já ho nepotřebovala vyplašit tím, že na něm budu přespříliš viset.

A přesně tohle jsem si opakovala i teď v tuhle chvíli, kdy jsem seděla na sedadle spolujezdce Skylařina auta. Bylo něco po sedmé hodině, obě jsme za sebou měly odpracovanou směnu na brigádě a momentálně jsme mířily k ní domů na smluvený holčičí večer, který měl zahrnovat moje probrání se jejím šatníkem, nějaké víno a minimálně dva jointy.

Celý zpropadený týden jsem se na tenhle večer těšila, ale teď jsem už zhruba po dvacáté četla Reidovy textovky, které mi přišly v době oběda.

Reid: Jsem v pořádku, Bambi. Přestaň se kousat do rtu a usměj se pro mě.

Reid: Když už v tom budeš, pošli mi další selfie. Z tý včerejší už znám nazpaměť každej detail a dneska vážně – kurva vážně - potřebuju cokoliv pozitivního.

Netušila jsem, co se děje, ale zdržela jsem se kvůli němu o něco déle na dvoře, abych jeden snímek opravdu pořídila. Nemusela jsem to dělat, ale měla jsem pocit, že mu dlužím za to, že mě za poslední měsíc podržel v situacích, kdy to nemusel dělat on. A jo, dala jsem si sakra záležet, protože jsem tu fotku vzala z větší dálky a povytáhla si o něco málo lem sukně po stehnech vzhůru. Možná za to mohl fakt, že v těch textovkách chyběl jeho obvyklý humor, ale měla jsem pocit, že tohle by mu mohlo aspoň nepatrně zvednout náladu.