Delirium

[42]

[Keenan Thorsenová]

Probudila jsem se naprosto dezorientovaná, s bušícím srdcem a k smrti vyděšená.

A důvod mého strachu nebylo to, že mi předloktí pulzovalo šílenou bolestí nebo ten podělaný fakt, že jsem v první vteřině vůbec netušila, kde to vlastně jsem.

Byl to řev.

Ten nervy drásající řev, z něhož mi krev tuhla v žilách.

Vystřelila jsem do sedu a jen matně vzala na vědomí, že se nacházím na posteli hned vedle Deacona a jsem v Maddenově ložnici. Na nic z toho jsem neměla čas, protože zdroj toho řevu se nacházel přímo naproti mně.

Madden byl podivně zkroucený v křesle. Cukal sebou a mlátil, zatímco jeho ústa byla otevřená dokořán a z nich vycházel ten nelidský zvuk. Jeho obličej byl stažený, jako by procházel příšernou bolestí, a já...

Já byla k smrti vyděšená.

Deacon se vedle mě s tichým kňučením začal zvedat a to mě tak nějak probralo z šoku. Opatrně jsem ho zatlačila zpátky do matrace. „To bude v pořádku," ujistila jsem ho a pak už se vyhrabala z postele.

Překonala jsem tu vzdálenost k Maddenovi a položila mu ruce na ramena, abych s ním zlehka zatřásla. „Vzbuď se," sykla jsem na něj.

Ale sotva jsem slyšela svůj vlastní hlas přes ten křik, který pořád rezonoval ložnicí. Madden sebou zmítal a srazil ze sebe jednu mou ruku. A já si začínala být zatraceně jistá, že takhle si dřív nebo později ublíží.

„Do hajzlu," vydechla jsem pořád tak vyděšeně a pak přiblížila tvář k té jeho tak blízko, že jsem jasně viděla, jak se jeho čelo rosí potem. „Vstávej! Probuď se, sakra!" zakřičela jsem na něj, zatímco se jeho obličej zkroutil v dalším přívalu bolesti. „Je to jenom sen! Musíš se probudit!"

Nevypadalo to, že bych pronikla skrz tu oponu, za kterou právě teď existoval.

A vůbec jsem kurva netušila, co mám dělat.

A tak mi nezbylo než improvizovat.

Vylezla jsem na křeslo tak, že jsem se na Maddena v podstatě obkročmo posadila, čímž jsem mu aspoň částečně zabránila v pohybu, a popadla Maddenova zápěstí, abych mu přidržela ruce u těla. Nedalo se tak úplně říct, že by se mi to naplno dařilo, ale reálně tu hrozilo, že od něj schytám ránu, takže jsem potřebovala udělat aspoň něco. A on křičel. Pořád křičel tak, jako by mu někdo fyzicky ubližoval. A popravdě... vidět Maddena v tak zranitelné situaci pro mě bylo téměř nepředstavitelné, přestože se to dělo přímo před mýma očima.

Kdesi hluboko v hrudi jsem cítila dobře známou úzkost, která ovšem pro jednou neměla co dělat se mnou.

A to mi nejspíš dodalo odvahu.