Delirium

[19]

[Keenan Thorsenová]

Seděla jsem v tureckém sedu uprostřed své postele, zatímco kolem mě byly v jednom obrovském nepořádku rozmístěné sešity a učebnice do školy. Nakrčila jsem nos nad dopsaným úkolem z matematiky a zaklapla sešit. Popravdě bylo to nejspíš poprvé, kdy jsem si nebyla na sto procent jistá tím, že mám ty příklady vyřešené správně. Ale měla jsem pocit, jako by můj mozek poslední dobou nefungoval tak, jak by měl.

Od pondělí jsem se totiž užírala tím, jak dopadnul celý ten rozhovor s Reidem. Taky jsem si musela vymyslet pár lží navrch kvůli mému zraněnému kotníku a chybějícímu telefonu, který měl Madden poslední dva dny u sebe.

Byla jsem na pokraji svých podělaných nervů, protože ten šílenec si mě včera zase odchytil s úmyslem zatáhnout mě do klučičí šatny, ale naštěstí mu v tom zabránil příchod Jareda.

A já věděla, že mi utíká čas. Že tomuhle všemu potřebuju učinit přítrž. Ale kdykoliv jsem jen pomyslela na to, že bych se svěřila Klaytonovi, udělalo se mi doslova fyzicky zle. Byla jsem totiž zatracený zbabělec a příšerně jsem se bála, co všechno by tím vyplulo na povrch.

Protože ano, v úterý jsem měla další předání pro Michaela. A to vědomí, že budou další a další podobné akce, mě vždycky srazilo zpátky na dno. Lhala jsem svému strejdovi tak dlouho, že už tu nešlo jenom o tu nelegální stránku věci. Byla jsem si zatraceně jistá, že by mu to ublížilo... a do hajzlu, on byl vážně ten poslední, komu bych chtěla ublížit.

Takže... Ne. Pro jednou jsem zase netušila, co přesně mám se svým životem dělat.

Povzdychla jsem si a natáhla se na noční stolek pro Ipod, abych přepnula písničku. Z repráku se okamžitě začala rozléhat má oblíbená Watershed a já... já padla po zádech na postel.

Zůstala jsem zírat do stropu a snažila se aktivně uvolnit napjaté svaly v těle. Jenže. Z nějakého důvodu to mělo spíš opačný účinek. Měla jsem pocit, jako by se má mysl propadala do propasti temnoty, ze které se už nikdy nedostanu ven. Nedostanu, protože ta propast teď byla můj život.

Připadala jsem si... Bože, připadala jsem si tak sama.

A víc než kdy v posledních měsících mě přepadl stesk po mojí mamě, ke které bych se prostě mohla schoulit a vybrečet se, aniž bych jí musela cokoliv vysvětlovat. Protože dokud byla naživu, vždycky tu pro mě byla. Vždycky měla připravenou otevřenou náruč, ať už šlo o odřené koleno nebo o nějakou křivdu od kamarádek. Měla pochopení. A já tenkrát ani netušila, jaké zatracené štěstí mám.

Kousla jsem se do rtu, abych se přivedla zpátky k rozumu, a zatřásla hlavou. „Tak dost. Dost, kurva. Na tohle dneska nemáš čas, Keenan," zavrčela jsem podrážděně a snažila se ignorovat své třesoucí se ruce, když jsem se vytáhla zpátky do sedu. Potřebovala jsem ještě udělat jeden úkol z angličtiny a mrknout se na dějepis.