Delirium

[50 pt.1]

[Keenan Thorsenová]

Takže jsem se v úterý rozhodla sebrat veškerou svoji nastřádanou odvahu a konfrontovat Maddena ohledně chybějící stránky v mém deníku.

Byla to pitomost?

Definitivně.

Realita totiž byla taková, že já nepotřeboval jeho potvrzení. Madden totiž věděl, kde svůj deník schovávám. A navíc... kdo jiný by vyškubnul stránku s otázkou, zda má Madden Valenti duši, hm?

Takže kdybych k sobě chtěla být naprosto upřímná, nejspíš bych si musela přiznat, že tu nešlo o jeho doznání, ale o jakoukoliv reakci, kterou by z něho mohla dostat. Chtěla jsem kurva vědět, co přesně ho k tomu vedlo. Chtěla jsem vědět, co cítil, když si ona slova přečetl. Pokud vůbec něco cítil, do hajzlu.

Nicméně... ať už tu stránku vyškubnul, jen aby ji mohl později rituálně spálit, anebo proto, že si ji chtěl uchovat jako upomínku, dokazovalo to podle mého, že ten bastard duši má.

Dost možná černou a plnou temnoty.

Ale má.

Tak či onak... nejspíš jsem mohla očekávat, že tahle konfrontace skončí tím, že mi bude vyhrožovat. To v jeho repertoáru nebylo vůbec nic nového a nejspíš by mě to nemohlo rozhodit tolik jako ten podělaný fakt, že když jsem mu vysypala, co všechno jsem o něm zjistila v Graysonově složce, rozhodl se nezaútočit, ale odejít.

Ovšem.

To se pořád nerovnalo tomu šoku, když se v šatně objevil Reid. Reid, který Maddena natlačil na skříňky... a začal ho líbat.

Vidět ty dva spolu bylo prostě... nemyslitelné. Neskutečné. Jako bych nahlédla do světa za oponou, o němž jsem prozatím měla jen neurčité představy, které se ani zdaleka nemohly rovnat realitě.

Abych byla upřímná, ti dva byli nejspíš ti nejatraktivnější kluci, jaké jsem za celý svůj život potkala. Oba byli až nepřirozeně krásní tím způsobem, který člověku zůstal vězet v hlavě.

Reid byl se svou snědou kůží, podholenými tmavě hnědými vlasy a šedýma očima zosobněním sladkého exotického pokušení. Bylo v něm něco, co donutilo k ohlédnutí každou holku, kterou byť jen míjel na ulici. A dost možná za to nemohly jen ty dokonale řezané rysy jeho obličeje, ale i to sebevědomí, s jakým nakráčel do jakékoliv místnosti. Reid byl jako... vlk v říši lidí. Zatracený alfa, vznešený a majestátní, který si nemusel respekt ostatních vynucovat, protože ho prostě měl. A on to moc dobře věděl. I proto se v určitých chvílích díval na ostatní tak trochu z patra. Byl arogantní. Byl arogantní přesně tím způsobem, který většinu těch holek, jež se po něm ohlédly, donutil zatnout stehna.