Ďáblův učeň ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ²

5.kapitola

Bylo od něj bláhové myslet si, že se mu přece jen podaří usnout. Nakonec, takových nocí zažil několik, hlavně v poslední době. Proto moc dobře věděl, že když se spánek nedostavil v čase, kdy ručičky na nástěnných hodinách ukazovaly čtvrtou hodinu ranní, nedostaví se vůbec.

Vztekle ze sebe zkopal peřinu jak malé dítě a s tichým povzdechem vstal, aby se mohl jít převléknout do něčeho teplejšího, než bylo jeho pyžamo. Byl příšerně unavený, ale i tak se rozhodl pro ranní běh po pláži. Měl v sobě tolik negativních emocí, které musel nějakým způsobem dostat ven. A nejlepší způsob byla fyzická aktivita.

Tiše se vykradl z jejich přechodného domu a jakmile jej mořský vánek zastudil na kůži, rozběhl se. Příliš se nestaral o to, kam běží, ztratit se zde nemohl. Nebyl to jeho první běh během dovolené. Občas se šli proběhnout s Nat. K útesu a zase zpět. Nyní byl ale sám a ze začátku cítil, že to plní svůj účel. Zatímco běžel, všechny myšlenky, které jej tížily, se vytratily. V hlavě měl úplně prázdno a cítil se tak svobodně. Skoro by i řekl, že kdyby si teď šel lehnout zpátky do postele, ve vteřině by usnul. Problém byl v tom, že když po čtyřiceti minutách doběhl k útesu a zastavil se, všechny myšlenky se vrátily lusknutím prstu a měly efekt tsunami. Znovu to na něj všechno dolehlo, možná ještě více než před tím.

Frustrovaně vyjekl. Byl rád, že tu nebyly žádné další prázdninové domy, takže jej nikdo nemohl slyšet. V očích jej začaly štípat slzy a on už se ani nesnažil je zastavit. Neměl na to sílu. Byl tolik unavený, jak fyzicky, tak psychicky. Hlavně tedy to druhé. Včera obdržel tolik dobrých zpráv. Beck byl mrtvý. Rodiče se konečně zasnoubili. Všechno už se to mělo obracet k lepšímu. Tak proč to bylo přesně naopak? Proč se to muselo opět pokazit? Proč nemohli být normální rodina? Proč neprokoukl Beckovu masku? Byla to jeho chyba. Všechno to byla jeho chyba.

Chvíli tam jen stál a se zamlženým pohledem sledoval klidnou hladinu moře. Přál si, aby měl v hlavě stejný klid, ale v jeho mysli to byla opět jedna velká bouře. Rukávem mikiny si setřel slzy a rozběhl se zpátky, aby byl poblíž jejich domu, až se ostatní vzbudí.

Tony, který nikdy nevěnoval spánku příliš mnoho hodin, už dávno vzhůru byl. Momentálně stál na terase, v ruce samozřejmě hrnek černé kávy, a s menšími starostmi vyhlížel svého syna. Když jej šel po cestě do kuchyně zkontrolovat, srdce se mu na chvíli zastavilo poté, co našel jen prázdnou postel. Trvalo mu pár sekund se uklidnit a uvědomit si, že se mu nemohlo nic stát. Po minutě mu došlo, že Peter se nejspíše vydal na ranní běh a proto se rozhodl, že se usídlí na terase a počká tam na něj. Přece jen, plně se mohl uklidnit, až svého syna uvidí. Až uvidí, že je doopravdy v pořádku.

Uplynulo už dvacet minut od momentu, co vkročil na terasu a stále žádný Peter v dohledu. Tonymu začínala být trochu zima, neb na sobě měl jen tričko a rána tu byla chladnější. V žádném případě ale nehodlal jít dovnitř a tepleji se obléct. Ne. Nejdřív se musel ujistit, že je Peter v pořádku. Naštěstí už nemusel čekat příliš dlouho. Hned jak spatřil známé kudrliny hnědé barvy, odložil teď už prázdný hrnek na stolek a pomalým krokem se vydal na pláž.

Zastavil se kousek od domu a čekal, až k němu Peter doběhne. Na pár sekund byl volný od starostí, ale čím blíž k němu Peter byl, tím více se k němu starosti vracely. Všiml si, že má zarudlé oči a celkově vypadal, že v noci vůbec nespal. To Tony nerad viděl.

„Dobré ráno," pozdravil ho Tony, když k němu Peter konečně doběhl, a pozorně si jej prohlížel.

Peter kývl na pozdrav, ale nevydal ani hlásku. Věděl totiž, že kdyby se pokusil i jen o obyčejný pozdrav, složil by se. A to on nechtěl. Ne znovu.

„Víš, že o tom musíme mluvit," řekl tiše Tony, když tam jen v tichosti stáli.

„Bude mě nenávidět," vydechl Peter s pohledem upřeným na moře. Bylo mu jasné, že tohle neutají, ale nechtěl s tím jít ven tak brzy. Pravda ale byla, že to na něj bylo příliš velké břímě. Nemohl to v sobě držet a dělat, že se nic nestalo. Že nic neudělal.

„Kdo?"

„Pepper," odpověděl jednoduše Peter a v Tonym by se v ten moment jeden krve nedořezal.

„Hej, netopýre, soustřeď se na můj hlas, ano? Jsme tu jen ty a já. Jsme na dovolené. Všechno je v pořádku," začal Tony, neboť si myslel, že má Peter jeden ze svých záchvatů, kdy neví, co se kolem něj děje. Kdy neví, co je skutečné a co ne. Jinak by přece nereferoval Pepper jejím jménem.

Peter na něj upřel své hnědé oči, ve kterých se mu hromadily slzy, a věnoval mu smutný úsměv. „Já to vím, tati," ujistil jej.

„Musíš mi říct, co se děje v té tvé chytré hlavě. Co tě trápí?"

„Nemůžu ti to říct, pak mě budeš nenávidět i ty," zachraptěl a setřel si slzy, což bylo poněkud zbytečné, neboť mu po tvářích hned stekly nové.

„Netopýre, to není pravda. Ty víš, že já ani Pepper bychom tě nikdy nemohli nenávidět. Jsi náš syn," řekl jemně Tony a chtěl si jej přitáhnout do objetí, ale Peter od něj pár kroků ustoupil. Staršímu ze Starků se na čele objevila vráska. Tolik toužil po tom to všechno napravit.

„Jsem vrah," hlesl a Tonyho srdce se rozpadlo na milion malinkatých kousíčků, které se rozpadly na dalších milionů kousků.

„O tom už jsme mluvili, Pete. Byla to nehoda. Nemůžeš za to," snažil se mu vysvětlit.

„Já tu ale nemluvím o Mary."