Ďáblův učeň ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ²

13.kapitola

Pepper seděla na Peterově posteli a projížděla týdenní reporty od zaměstnanců, zatímco mladý Stark si připravoval věci do školy. Prázdniny utekly příliš rychle a zítra už mu začínala škola, což jej ani tolik netrápilo. Prázdniny byly sice fajn, ale škola mu nikdy nevadila. Jako jeden z mála se do ní i těšil.

„Všechno si zkontroluj radši dvakrát, nerada bych, abys přišel hned první den s poznámkou,“ řekla Pepper, když zamkla obrazovku tabletu a přesunula svou pozornost na svého syna. Nikomu se nesvěřila, ale byla lehce nervózní z toho, že Peterovi začíná škola. Za ty dva měsíce si zvykla jej mít skoro pořád na očích. Nevěděla, jak to zvládne, když o něm nebude mít prakticky celý den přehled.

„Už nejsem malé děcko, mami, nemusíš mě kontrolovat,“ namítl, ale Pepper věděla, že není naštvaný.

„To si povíme potom, co přijdeš, že jsi ztratil svůj batoh. Opět,“ ušklíbla se, zatímco Peterovi po jejích slovech lehce zčervenaly tváře. Na to nemohl nic říct, protože to byla pravda. Ale on se opravdu snažil ho neztrácet!

Peter si naposledy zkontroloval, že má vše, co potřeboval, než zapnul batoh, který nechal ležet na židli, a šel se posadit vedle Pepper. „Takže, Natasha a Bruce se příští víkend opravdu stěhují?“ zeptal se tiše. Samozřejmě, že věděl, že tu s nimi nebudou žít napořád, ale nečekal, že jejich stěhování přijde tak brzy. Zvykl si na ně. Líbilo se mu, že je vídal každý den.

„To nevím, zlato,“ povzdechla si Pepper. Před pár dny by si byla jistá, že jejich stěhování platí, ale poté, co jí Natasha řekla, si nebyla jistá ani trochu.

„Co to znamená?“ vyhrkl zmateně Peter, který byl její odpovědí poměrně zaskočený.

„Musí si mezi sebou teď něco vyřešit a nevím, jestli se budou chtít stěhovat do vlastního, dokud mezi sebou nebudou mít jasno,“ rozšířila svou odpověď. „S tím by sis ale hlavu lámat neměl, ano? A prosím, neptej se jich na to. Tohle je jejich věc a musí si ji vyřešit sami.“

Peterovi se na čele objevila vráska, ale přikývl. „Slibuju, mami,“ hlesl, ale hned na to zalapal po dechu. „Ale nerozejdou se, že ne?!“

„Nemyslím si,“ snažila se jej ujistit. Pravda ale byla, že tohle taky nevěděla. Nemyslela si, že by Bruce Natashu podváděl, vždyť on by ji na rukou nosil, kdyby mohl. Doufala, že rudovláska zachová klidnou hlavu a neudělá žádné zbrklé rozhodnutí.

„Jsou spolu tak šťastní. Když si k nám prvně našli cestu, nebyl šťastný ani jeden z nich. Pamatuješ si, jak Bruce nechtěl být v mé blízkosti, nedej bože být se mnou sám v místnosti? Tolik se bál, že mi ublíží a já to nechápal. Byl jsem dítě a chtěl jsem s ním trávit čas. Chtěl jsem mu ukázat, že se nemusí bát. Jenže tohle mu dokázala ukázat až teta Nat,“ řekl nepřítomně a poškrábal se na zátylku. „Víš, co mi jednou řekl? Že si s tátou padli do noty nejen kvůli jejich práci, ale hlavně kvůli tomu, že jej táta dokázal rozesmát. Nikdy kolem něj nechodil po špičkách, vždycky si z něj dělal srandu jako z ostatních. Nikdy se jej nebál a od prvního momentu chtěl být jeho přítelem… Vím, že tahle věta tady zní v poslední době často, ale proč prostě nemůžeme být šťastní?“

„Teď už bude všechno jen lepší a lepší,“ šeptla a přitáhla si jej do objetí. Políbila jej do vlasů a pak se mezi nimi rozlilo ticho. Pepper přemýšlela o tom, co jí Peter právě řekl. Brucova slova dávala smysl. Pamatovala si, jak u nich Bruce trávil nějaký ten čas po bitvě o New York. V té době od Tonyho neslyšela nic jiného, než Bruce tohle a Bruce tamto. Chvíli si myslela, jestli Tony není do vědce zamilovaný, ale rychle pochopila, jak se věci mají. Tihle dva byli bratři. Ani ona se Bruce nikdy nebála a s klidným srdcem by mu Petera kdykoliv svěřila. Věřili mu. Vždycky. Ale hádala, že Tony byl jediný, kdo mu to opravdu dával najevo.

•••

Richard seděl v prázdné místnosti. Zatímco čekal, až se k němu připojí ten dědula, znovu si v hlavě přemítal, jak se do této situace vůbec dostal. Nebavilo ho to. Nechtěl to dělat. Jenže se nechal tím idiotem přemluvit a teď to všechno zůstalo na něm. Všechno to padalo na jeho hlavu a on s tím neuměl naložit. On byl vědec, sakra.

Dveře se prudce rozrazily, až bouchly do zdi a do místnosti napochodoval velmi naštvaný Thaddeus Ross. Ani se neobtěžoval dveře zase zavřít, než na něj začal křičet, na což byl Richard zvyklý. Nic jiného Ross totiž nedělal.

„Dochází mi trpělivost! Tvrdili jste mi, že mi můžete dát, co chci!“ křikl na něj. Tmavovlasý muž se nebál. Koneckonců, pracoval pro Mary. Existovala už jen jedna osoba, ze které šel větší strach a Thaddeus Ross to rozhodně nebyl.

„A taky, že můžu,“ ujistil jej klidným hlasem. On mu nic netvrdil, to všechno Beck, ale nehodlal ho opravovat.

„Chci to jméno, Parkere,“ vyplivl Ross.

„Už jsem vám to říkal, já ho neznám.“

Ross na něj chvíli nevraživě hleděl, než vztekle odešel. Richard přemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdyby toho staříka nějak vytočil, aby mu ruply nervy a oddělal ho. Dostával se totiž do fáze, kdy opravdu nevěděl, co dělat a začínal z toho šílet. Zpětně se ohlížel za tím vším, co Mary pro svůj výzkum udělala. Kam až zašla. On takový přece jen nebyl. Peter Stark byl ještě kluk a on jej Rossovi udat nehodlal. Jenže tady nastával kámen úrazu. Nehodlal jej udat jen proto, že mu to nepřišlo správné. On jej udat nemohl, protože věděl, že na mladého Starka čeká něco jiného. Něco, co bude pravděpodobně daleko horší, než Rossovy laboratoře. A proto si přál, aby ho někdo konečně zabil, protože jinak věděl, že udělá všechno, co po něm bude chtít. Všechno. To bylo jeho prokletí, které přišlo spolu s láskou k Mary.