Ďáblův učeň ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ²

18.kapitola

,,Tony už je celý žhavý, až nám půjde pomáhat s odnášením krabic. Dokonce navrhnul, že by si mohl vzít svůj oblek Iron Mana, aby to prý bylo rychlejší. Ale mně je jasné, co za tím doopravdy je, od toho incidentu do něj nevlezl a chybí mu to. Tak co, jsi připravená?" Bruce zněl už od první věty nadšeně, když vkročil do ložnice, kterou sdílel s Natashou. Svou přítelkyni našel stát uprostřed pokoje, a zprvu si myslel, že má jen nostalgickou chvilku a potřebuje se s tím vším rozloučit, aby mohla udělat další krok vpřed, ale pak si všiml otevřených krabic, jejichž obsah byl skoro vybalený. Vytřeštil oči a nechápavě se na ni zadíval. Měl nepříjemnou předtuchu a začal se obávat toho nejhoršího.

Už ho nechce. A právě teď se s ním chystá rozejít.

,,Nat? Co se proboha děje?"

,,Mrzí mě to, Bruci, ale dneska se stěhovat nemůžeme. Byt není v pořádku a nedá se v něm bydlet. Vytopili ho," zahuhlala Natasha, stále otočená zády k němu.

,,Ach ne, to je škoda. Těšil jsem se, že budeme konečně ve vlastním a jen spolu," povzdechl si Bruce, ale vlastně si oddechl. Pořád ho chce! Přišel k ní blíž. Připadala mu trochu rozrušená. Ale to bude nejspíš tím, že se právě dozvěděla, že jim vytopili byt.

Položil jí ruku na záda. ,,No, holt si ještě budeme muset počkat. Ale jak se říká, na ty nejlepší věci se vyplatí si počkat. Co kdybychom dnes zašli na večeři, když máme volno?" navrhnul jí, přestože mu v mysli stále hlodala nepříjemná myšlenka. Ta o Betty. Měl by o tom Natashe říct. Ale dnes asi ne. Zřejmě není v tom nejlepším rozpoložení, další starosti jí přidělávat nemusí. Ale jaképak starosti! okřikl se v duchu vzápětí. Nat si s něčím takovým přece starosti dělat nemusí. On s Betty nic nemá a mít nebude, ujišťoval sám sebe rázně v duchu.

,,Promiň, Bruci, ale dnes asi ne. Jsem unavená," vysvětlila mu a když se na něj konečně podívala, všiml si, že skutečně vypadá poněkud strhaně. Soucitně přikývl. ,,Co třeba zítra? Šlo by?" navrhla.

Bruce trochu znejistěl. Začal si pohrávat s páskem hodinek a pak pomalými kroky zamířil k oknu. V duchu přemítal, co jí na to odpoví.

Co by měl říct? Samozřejmě, že pravdu. Nebude Natashe přece lhát. Stejně by to na něm poznala, a pak už by mu nikdy nemusela věřit. A to nechtěl.

,,Budu k tobě upřímný." Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy. Natashu sevřely obavy a začala mít nepříjemný pocit, že ví, o co se jedná.

,,To oceňuji. Ve vztahu by měla být upřímnost a důvěra," odvětila suše a její tón Bruce znejistěl ještě víc.

,,Samozřejmě," souhlasil s ní a naprázdno polkl. ,,Víš, zítra to asi nepůjde. Mám už něco domluveného. Vzpomínáš... vzpomínáš na Betty?" Jak bych mohla zapomenout, řekla si v duchu ironicky Natasha, ale jen přikývla. ,,No, navrhla mi tu spolupráci na jednom projektu a chceme se sejít, abychom to probrali trochu víc do hloubky. Pracovní schůzka. Přece mě chápeš, ne? Nat, nemůžu tu být v jednom kuse zavřený, potřebuju taky něco dělat, jinak se z toho zblázním," snažil se jí vysvětlit a divoce u toho gestikuloval.

Natasha se na něj zahleděla a najednou zjistila, že nemá slov. Lhala by, kdyby tvrdila, že ji to nebolelo. Ale co s tím mohla dělat? Musí Brucovi věřit. Určitě to je jen čistě pracovní schůzka. Ona si ho vzít nenechá. Má v rukávu další esa. A taky pomalu rozhazuje sítě. Ne, pokud by se něco lámalo, včas tomu zabrání, aby se nestala katastrofa. Musí. Tak hlavně klid.

,,Jistě, Bruci. Je mi jasné, že to tu musí být k zbláznění. Ale prosím, dávej pozor. Kdyby Ross něco zjistil, nebo se něco stalo a já u toho nebyla..." Bruce začínal litovat toho, že Natashe už od začátku neřekl pravdu o tom, že je Betty Rossova dcera. Až to praskne, bude to horší... Zatraceně, Tony měl pravdu. Ale on se s Natashou nechce hádat...

Přišla k němu a usmála se na něj. To ho utvrdilo v tom, aby jí pravdu prozatím neřekl. Úsměv jí oplatil, a ona ho chytila za rameno a vtiskla mu polibek. Ten mu okamžitě vymazal z hlavy všechny myšlenky.

,,Miluju tě, víš to?" zašeptala mu a Brucovi se sevřelo srdce. Sakra, vztahy opravdu nebyly jednoduché. Natasha mu tahle dvě slova často neříkala. Jen výjimečně, a vždy to tolik znamenalo.

,,Já tebe taky," odpověděl jí.

,,Půjdu se mrknout za Peterem. Vybalíš zbytek těch krabic, prosím?" požádala ho a on souhlasil. Odešla z ložnice a dlouze si vydechla. Měla v sobě tolik rozporu, jako ještě nikdy. To jí láska skutečně tak moc pomotala hlavu? Je to prostě kolísání mezi bolestí, strachem, štěstím, veselím, nejistotami a radostí? Šílená jízda na horské dráze. Žádná pohoda to rozhodně nebyla. Natasha měla pocit, že se neveze, ale že za sebou spíš táhne tu monstrózní věc i se všemi lidmi.

Peter byl ve svém pokoji a něco ťukal do počítače. Přestože měl otevřené dveře, Natasha zlehka zaklepala. Zvedl pohled do obrazovky a rozzářil se. ,,Teto Nat!"

,,Můžu dovnitř, netopýre?" oslovila ho přezdívkou, jakou mu dal v dětství Tony. Na něco takového byl Peter sice už asi velký, všichni dospělí ale měli období, kdy své malé - vlastně i velké - ratolesti oslovovali zdrobnělinami a přezdívkami.

,,Na to se přece nemusíš ptát!" A hned se odsunul a udělal jí místo na posteli. Natasha se usmála a šla si sednout vedle něho. ,,Zrovna přemýšlím, jestli si nepustím nějaký film. Na co máš chuť?"

,,Něco, co mě rozptýlí."

,,Děje se něco?" Zkoumavě si ji prohlédl. Ona se ale jen usmála a pocuchala mu vlasy. ,,Jestli jo, budeš mi to muset říct. Nejsem si jistý, jestli poslední dobou umím číst v lidech."

,,Ve mně jsi vždycky četl líp než všichni ostatní," prozradila mu a objala ho kolem ramen. Přitulil se k ní a ji zalila vlna lásky a něžnosti. Zatraceně, ten vztah s Brucem ji úplně změnil. Vždyť je naprostá měkkota! Chtělo by to nějakou další akci s Avengers, aby se dala dohromady. Takhle to přece už dál nešlo.

,,Víš, že jsem tady vždycky pro tebe. Ale nedělej si starosti, Nat. Teď už bude určitě všechno v pořádku," ujišťoval ji.

Vnitřně si povzdechla. Kéž bys měl pravdu.