Ďáblův učeň ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ²

62.kapitola

Liz Toomesová neměla tušení, jak dlouho už byla uvězněná v laboratoři té šílené ženy. Připadala si jako pokusný králík. Každý den jí do svalů i do žil vpichovali nejrůznější látky, po nichž se cítila neuvěřitelně ochablá a ospalá. Asi se chtěli pojistit, že jim odsud neuteče. Ale jak by mohla, taková slabá dívka, jako byla ona? Když na to jen pomyslela, když cítila, jak jí prostupuje ta příšerná bezmoc, neměla daleko k pláči.

„Ale ty chudinko, přece bys nám tady nebrečela?" ozval se ten nenáviděný hlas, který v ní pokaždé, když jej slyšela, - a že ji po celou dobu, kterou tady strávila, strašil i ve snech - vzbudil nepříjemné mravenčení podél páteře. Liz se celá napjala, polil ji ledový pot a tep se jí zrychlil.

„Pusťte mě odsud. Prosím. Já nic nevím," zašeptala bezmocně a ucítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Na každém místě, kde se jí světlovlasá žena dotkla, nebo kam ji udeřila, náhle cítila horké pálení. Jako kdyby i její zraněné tělo předem reagovalo na její přítomnost a vzbuzovalo v ní bolest, byť se jí ještě nedotkla. Ještě. Ach bože.

„Kdepak, drahoušku. Ne, obávám se, že to nepůjde," zavrtěla žena hlavou a naoko smutně si povzdechla. Stoupla si k její hlavě a pohledem skenovala její unavenou tvář. Na obličeji měla pár šrámů, nehezkou podlitinu a pod očima tmavé kruhy. Nedovolovali jí dlouho spát. V laboratoři zůstávalo několik dobrovolníků i přes noc, nebo si někteří brali noční směny, Liv jim v tomto dávala úplnou volnost. Sama byla spíše noční sova. Díky tomuhle alespoň měla jistotu, že na Liz bude i po dobu její nepřítomnosti někdo dohlížet. Ano, občas ji nechali, aby spánku propadla - Liv moc dobře věděla, že se ta holka bude cítit mnohem hůř a mnohem unaveněji, až ji po tom nekvalitním a krátkém spánku surově vzbudí. Hodinu od hodiny byla ještě malátnější, a to i z toho důvodu, že do jejího těla vpravovali různé látky, které si hrály s jejím organismem. Ani to Liz příliš neprospívalo a to, že musela celé dny jen nehybně ležet, muselo být neuvěřitelně ubíjející. Nu, Liv jí to nezáviděla.

„Co hezkého mi povíš dneska?" zeptala se jí poté, co skrz počítač zkontrolovala její nynější fyzický stav a funkce organismu. Následně si sedla na židli vedle ní, přehodila nohu přes nohu a nasadila zvědavý výraz. „Lizzie," zamlaskala trochu nespokojeně, když dívka stále mlčela a uslzené oči upírala na bílý strop, na němž zářily jasným světlem žárovky. „Jestli to takhle půjde dál, tak nevím, nevím. Zatím jsi mě příliš nepotěšila, holka, a to tu jsi už několik dní. Dávám ti ještě jednu šanci, jinak tě způsobem, jaký se ti nebude líbit, přinutím konečně mluvit. A to ani jedna z nás přece nechceme, ne? No tak, Lizzie, buď hodná holka," lísala se k ní jako kočka. „Když budeš hodná, možná tě odsud pustím. Na chvilku. A provedu tě tady. Víš, že tu občas pracoval i tvůj táta? No tak, přeci chceš, aby na tebe byl pyšnej. Tak to se mnou ale musíš spolupracovat. Víš, holka, v tomhle příběhu máš svou určitou roli, možná že i klíčovou, a ani o tom nevíš," prohlásila spokojeně Liv a opřela se o opěradlo židle. „Obě nás spojuje náš drahý kamarádíček - Peter Stark. A jsme zase u něj. Copak mi o něm povíš?"

„Já chci pryč. Odveďte mě klidně za tátou," zašeptala Liz, která už se připravovala na to nejhorší. Věděla, jak dokáže být Livia krutá. Koneckonců už to zažila na vlastní kůži.

„Neboj se, s tátou už se určitě brzy setkáš. Jak jsem ale říkala, v tomhle příběhu máš určitou roli. A my ještě musíme počkat, než k ní dojdeme. Buď trochu trpělivá, Lizzie. A možná pak přijde vysvobození."

•••

Byť už byla hluboká noc a na New York se snesla tma, Natasha stála na balkoně, opírala se o zábradlí a mžourala na oblohu. V ruce držela zapálenou cigaretu, z jejíhož konce stoupaly tenké spirálky kouře. V druhé ruce držela skleničku s vodkou. Pravou ruskou vodkou. Návrat ke kořenům. Natasha se ušklíbla a napila se. Ústa jí naplnila hořká a lehce pálivá chuť. A ten pocit trpké reality.

„Zlé sny?"

Natasha zavřela oči a ještě jednou si lokla. Potom se otočila na muže, jenž stál pár kroků od ní a shlížel na ni s potměšilým úsměvem. Na chvíli se bála, že snad zase uvidí Alexiho. K její úlevě to byl ale jen Loki, který se tu poslední dobou zjevoval podezřele často. Možná na ně chtěl dohlédnout. Nad tím se Nat ušklíbla. Loki, ten zrovna. Spíš se jim přišel vysmívat, jak prohrávají své malicherné boje, v nichž válčí v hlavní linii ve svých každodenních životech.

„Možná," odtušila Natasha neurčitě a potáhla si z cigarety. „Bruce se mi vyhýbá, a je to jen moje vina. Protože nedokážu normálně fungovat. Protože jsem monstrum."

„Nejsi monstrum."

„Neutěšuj mě, prosím tě. Vím, kdo jsem. Pod mojí postelí nikdy žádná monstra nebyla, protože byla uvnitř mý hlavy. Jo, jsou tam, a požíraj mě zevnitř, dokud se v jedno sama neproměním." Znovu si lokla a hořce se zašklebila. „A že se jim to daří. Jsem Black Widow, a to se nikdy nezmění. Myslela jsem si, že jo. Že s Brucem to bude jiný, že prostě budu schopná oddělit ty dva životy a nedovolit, aby mi jeden zasahoval do toho druhýho. Jenže tohle já neumím. Jediný, co umím, je zabíjet, a Black Widow po tom v posledních dnech přímo prahne."

Loki ji pozoroval a nějak nevěděl, co říct. Protože tak důvěrně znal ty pocity, které Natashu tížily. Sám je zažil, když bojoval sám se sebou. Mezi těmi dvěma tvářemi - mezi Lokim, Ásgardským princem, a Lokim, synem Mrazivých obrů. Bojoval s nimi tak dlouho, než pochopil, že je to vlastně marné. Protože obojím byl on.

„Víš, jediné, co se musíš naučit, je přijmout to. Uvědomit si, že obojí je tvou součástí. Že se toho nezbavíš, že se to nezmění. Že tohle jsi zkrátka ty. Stejně jako je Stark Starkem a Iron Manem, ty, Romanovová, jsi Black Widow i Natashou. Musíš jen najít tu rovinu. Uspořádat si to tak, aby ses dokázala do Black Widow kdykoliv převtělit, ale zároveň jí nedovolila, aby ti zasahovala do toho běžného života. Musíš se naučit žít s oběma tvářemi v harmonii."

Natasha jej zamlkle pozorovala. A pak mu věnovala malý, trochu smutný úsměv. „Máš pravdu. Já jen... nevím, jak to dokážu. Jak Black Widow potlačím. Mám v sobě takový vztek..."

Loki se jí podíval do očí. „Tak ho pusť ven."

Zbledla. „To nejde. Ty nevíš - nevíš, co se mi honí hlavou. Co všechno si přeju udělat. Kdybych povolila, kdybych jen trochu polevila v té ostražitosti... stalo by se něco strašného. Já... mám takovou... chuť... zabít..." zašeptala sotva slyšitelně a sklonila pohled na třesoucí se ruce. Cigareta pomalu dohořívala a uslzená Natasha do sebe kopla zbytek té hnusné břečky, která chutnala stejně hořce jako sám život.