Ďáblův učeň ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ²

51.kapitola

Když se to tak vezme, Tonyho absence byla přece jen k něčemu dobrá. Byla na něj tak naštvaná, že nemusela příliš přemýšlet o tom, jak nepříjemná byla večeře, kterou právě měla s Peterem. Když ho Happy dovezl domů, omluvil se jí za své činy a poté se odebral do svého pokoje, za což byla Pepper docela vděčná, neb nevěděla, jak na jeho chování reagovat. Vždycky byl tak hodné dítě, tak co se jim vymklo z rukou? Její snoubenec jí to zřejmě nepoví, když se ještě ani neuráčil přijít domů.

Peter se snažil jíst, jak nejrychleji mohl, ale taky tak, aby máma nepoznala, že se z její přítomnosti snaží dostat, co nejrychleji to šlo. Nevěděl, kde jeho otec byl, ale zato věděl, že nejspíš nebyl úplně dobrý nápad se na to ptát. Po příjezdu domů udělal přesně to, co mu táta řekl. Úkolů tolik neměl, takže měl až příliš mnoho času na přemýšlení. A on nad svými činy doopravdy přemýšlel. Byl rád, že byl Toomes ve vězení, ale s odstupem času mu konečně začalo docházet, co všechno udělal špatně. Teď, když už byl Liziin táta zavřený a jeho nepoháněla touha ho dostat, uvědomil si, kolik starostí svým rodičům přidělal. A pokud po něm opravdu šel Thaddeus Ross, možná bylo lepší, že už se Spider-man neobjeví.

Díky svým vylepšeným smyslům jako první uslyšel zvuk repulsorů, ale netrvalo to příliš dlouho, než je zaslechla i Pepper. Ta se bez jediného slova, či pohledem k němu, zvedla a naštvaně odkráčela do dílny.

Tony se ještě ani nestihl dostat z obleku, když vešla dovnitř. Nebyla si vlastně ani jistá, jestli stihl zaregistrovat její přítomnost, když na něj začala ječet. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi byl?!“

Mechanik se tím nenechal vyvést z míry, nejdříve si konečně sundal oblek, a až pak jí věnoval neurčitý pohled. Jeho bezcílné létání nad New Yorkem se malinko protáhlo. Neplánoval to tak, ale byl natolik ponořený ve svých myšlenkách, že ztratil pojem o čase. „Potřeboval jsem si trochu pročistit hlavu,“ povzdechl si nakonec a posadil se na jednu ze židlí, které se v dílně nacházely.

„To je opravdu skvělý, Tony! Nenapadlo tě třeba, že tě tady potřebuju?“ zeptala se podrážděně. Byla hrozně frustrovaná. Nevěděla, co si má počít se všemi těmi pocity, které právě cítila. Byla zklamaná, a to se jí nelíbilo. Žádný rodič by neměl být zklamaný svým dítětem, tedy pokud se z onoho dítěte nevyklube třeba kriminálník. Svým způsobem se Peter snažil konat dobro. Za to by z něj zklamaná být neměla. Jenže se tak cítila a nesnášela se za to.

„Vím, že to nebylo ideální, ale stalo se. Omlouvám se, dobře? Vážně jsem si ale potřeboval pročistit myšlenky. Zbavit se nežádoucích vzpomínek.“

Po jeho slovech rudovláska malinko pookřála, ale ne příliš. Nemusela nad tím přemýšlet dlouho. Bylo jí ihned jasné, že těmi nežádoucími myšlenkami myslí svého otce. Na chvíli se odmlčela, aby mohla dobře zvolit svá následující slova. „Tony,“ hlesla, ale stále se v jejím hlase odrážel hněv. „Pokazili jsme to. Přiznejme si to, něco jsme nezvládli, a to je prostě fakt, ať se nám to líbí nebo ne. Ale nemůžeš si myslet, že jsi jako Howard. Nejsi, dobře? Ty nejsi Howard, takže příště se vrať domů, protože tady tě je potřeba. Jen v momentě, kdy se nevrátíš, se budeš podobat svému otci.“

„Bože, Pepper, ty vážně víš, jak jednoho povzbudit,“ odfrkl si Tony. Tohle úplně nečekal, ale možná si to zasloužil za všechny ty nehezké věci, které dříve v ten den řekl svému synovi.

„Nevím, co po mně chceš, Tony,“ řekla opět trochu zvýšeným hlasem.

„Nehádejte se, prosím.“ To už se v dílně objevil i Peter, který jejich hádku nemohl nepřeslechnout. Oči měl zarudlé a s posledními silami se snažil zabránit tomu, aby se tu před nimi nerozbrečel.

„To se snadno řekne, ale hůř udělá, netopýre,“ zamumlal Tony, kterému se to přestávalo líbit čím dál tím víc. Tak hrozně moc mu tahle situace připomínala jeho dětství.

„Já vím a musím vám něco říct. Mrzí mě to a tentokrát to myslím doopravdy. Uvědomuji si, že to, co jsem udělal, bylo nezodpovědné, a že jsem svými činy zradil vaši důvěru. Plně přijímám následky. Možná má táta pravdu. Možná opravdu potřebuju strávit nějaký ten čas mimo oblek. A kdo ví? Třeba až budu dospělý, věci se změní a Spider-man se bude moci vrátit. Do té doby se ale budu plně soustředit na svůj život. Na život Petera Starka,“ sdělil jim chraplavým hlasem to, o čem celé odpoledne přemýšlel. Choval se tak trochu jako spratek. Byl důvodem, proč se jeho rodiče hádali, nehádal-li se s nimi zrovna on sám osobně. A on nesnášel, když se s nimi hádal. Jenže to v poslední době dělal tak často, že na tento fakt nejspíše zapomněl.

„Myslím, že mluvím za nás oba, když řeknu, že to rádi slyšíme, ale jistě chápeš, že to bude chtít nějaký čas, abychom tomu uvěřili,“ promluvila jako první Pepper. Byla mile překvapena, ale důvěra mezi nimi na sobě měla příliš mnoho šrámů, aby tomu mohla uvěřit bez důkazu.

„Pepper má pravdu, mladej. Bude to chtít čas, abychom věděli, že to nejsou pouhá slova. A ano, je to na hovno, ale tak to bohužel je,“ přidal se Tony. Pepper ho samozřejmě musela propíchnout pohledem nad jeho volbou slov.

Peter se na moment musel podívat jinam, aby se uklidnil. Bylo to zlé. Bylo to opravdu zlé, ale muselo to tak být, aby to mohlo být zase lepší. A ono to bude lepší. Už žádné přešlapy. Už žádné lhaní rodičům. „Chápu to. Jen jsem chtěl, abyste to věděli,“ zamumlal a otočil se na odchod. „A nehádejte se,“ řekl jim ještě více vyrovnaným hlasem, než se odebral do svého pokoje.

Opět se mezi nimi na chvíli rozhostilo ticho. Ani jeden nevěděl, co říct. Tony si to přál zoufale moc napravit, zatímco Pepper uvnitř sebe nadále přechovávala smíšené pocity.

„Jdu za Nat,“ informovala jej. Na odpověď nečekala a ihned se rozešla ke dveřím. Vlastně si i trochu přála, aby na to Tony nic neříkal, ale to bylo pouhé zbožné přání.

„Má pravdu, Pep, měli bychom si pořádně promluvit,“ řekl tak trochu odevzdaně, doufaje, že ji to zastaví. A taky že zastavilo. Jenže jen na pár vteřin.

„Předtím sis potřeboval pročistit hlavu ty, teď to potřebuju já,“ oznámila mu a zanechala jej v dílně osamotě.