Ďáblův učeň ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ²

49.kapitola

Peter věděl, že to šlo do háje, jakmile mu Karen oznámila, že byl úspěšný jen z devadesáti osmi procent. Věděl, že byl v opravdu velkém průšvihu, když se u trajektu objevil jeho otec. Mohl tušit, že to nedopadne dobře, protože kdy mu někdy něco vyšlo tak, jak on chtěl? I tak nedokázal pochopit, kdy se to celé zvrtlo. Měl je všechny na dosah ruky!

„V předchozím díle naší frašky jste viděli: „Říkám ti, nepleť se do toho.“ A ty si na truc vezmeš jiný oblek, který není bezpečný, jen abys za mými zády mohl udělat přesně to, co jsem ti zakázal.“

„Jsou všichni v pořádku?“ zeptal se těžkým hlasem. Neměl nejmenší tušení, co jej čekalo, ale věděl, že to nebude nic pěkného. I když jeho otec zatím příliš naštvaně nezněl.

„Ale ne díky tobě,“ informoval jej. Ignorujte, co Peter řekl, jeho táta byl dost naštvanej. A když nad tím Peter tak přemýšlel, tak i on sám byl naštvanej.

„Ne díky mně? Ty zbraně jsou nebezpečné a já ti to říkal, ale tys mě neposlouchal! Nic z toho by se nemuselo stát, kdybys mě poslouchal!“ vykřikl a přešel k němu, aby u něj byl blíž. Chtěl mu ukázat, že není jediný, kdo má právo cítit se ukřivděně.

Na moment se mezi nimi rozlilo ticho, ale opravdu jen na chvíli. Tony už nevěděl, co se svým synem dělat, aby je začal poslouchat. Vždycky, když už si myslel, že to horší být nemůže, Peter šel a dokázal mu přesný opak. Dokázal mu, že to může být horší. Jako by snad neznal žádné hranice.

„Poslouchal jsem tě,“ řekl skoro až zklamaně, když opustil svůj oblek, aby si promluvili tváří v tvář. „Kdo si myslíš, že zavolal FBI? Věřil jsem v tebe. Vždycky jsem v tebe věřil, tak už mi nikdy neříkej, že tě neposlouchám!“

„A proč jsi mi nic neřekl. Mohl -“

„Ne, nemluv. Teď mluví dospělí!“ vyštěkl Tony. „Co kdyby dneska někdo umřel? To by byl průšvih. A byl by tvůj. A když umřeš ty, je to na mně. A já tě nechci mít na svědomí. Prokrista, jsi můj syn! Proč musíš pořád ohrožovat sebe a své okolí?!“

„Omlouvám se,“ zamumlal Peter. Tentokrát to i myslel doopravdy. Alespoň z části. Přišlo mu, že byl jeho táta pokrytec. Kázal vodu a sám pil víno.

„Omluva to neřeší,“ řekl pevným hlasem Tony. Kolik omluv už jsi od svého syna vyslechl? Už to ani nepočítal. Věděl, že v této fázi jsou to jen prázdná slova.

„Jen jsem chtěl být jako ty,“ hlesl poraženě.

„A já jsem chtěl, abys byl lepší,“ povzdechl si starší Stark, který věděl, co teď musí udělat. „No nic, nevyšlo to. Ten oblek mi vrátíš.“

„Na jak dlouho?“ zeptal se zoufale Peter. Nebylo těžké uhádnout, že to přichází, jen doufal, že zabavení obleku nebude trvat příliš dlouho. Toomes už teď byl sice dopaden, ale venku čekala spousta dalších padouchů.

„Navždycky,“ odpověděl Tony tak chladně, až se z toho Peterovi postavily chloupky na krku.

To asi musel špatně slyšet, ne? Jeho táta by mu určitě nezakázal být Spider-manem. Jistě, udělal pár chyb, ale zabavit mu oblek navždycky? To by neudělal. „Ne, prosím. Je mi to líto. Jak můžeš? Sám moc dobře víš, co pro mě Spider-man znamená. Bez toho obleku jsem nikdo.“

„To není pravda,“ protestoval Tony, který nebyl nadšený tím, co slyší. „Ale pokud si tohle opravdu myslíš… Jestli jsi bez obleku nikdo, pak bys ho neměl mít. Chápeš? Vrátíš mi ho, Petere. A to není prosba.“ Nebyl pyšný na svá slova, ale možná to protahovali příliš dlouho. Pokud si Peter opravdu myslí, že bez obleku je nikdo, pak potřeboval trávit čas mimo něj. Vždyť jeho syn byl tak talentovaný a chytrý.

„To nemůžeš. Jsi jen jeden velký pokrytec,“ odsekl Peter.

„Prosím tě, nedělej to ještě horší, než to je! Moc dobře jsi věděl, že nemáš dovoleno si ten oblek brát a stejně jsi to udělal. Víš, co se teď stane? Ross ti dejchá za krk. Nám všem. Chce po tobě, abys podepsal Sokovijskou smlouvu, nebo navždy skončil se Spider-manem. Nechtěl jsem to teď řešit, ale nedal jsi mi na výběr. Právě jsem rozhodl za tebe. Končíš!“ vychrlil na něj stále dosti naštvaně.

„To není tvoje rozhodnutí,“ osočil se na něj Peter, který byl dost zaskočený informacemi, které se právě dozvěděl. Smlouvu samozřejmě podepsat nechtěl, ale skončit se Spider-manem? Ještě před dvěma měsíci by se mu to zdálo reálné, ale ne teď. Ne, když si připomněl, proč to vlastně dělá.

„Omyl. Je ti patnáct a já jsem tvůj táta, takže to moje rozhodnutí je. Happy na tebe čeká, odveze tě domů. Omluvíš se mámě a pak si půjdeš udělat domácí úkoly, jasné? Večeře bude v šest jako vždycky. Věci se musí změnit,“ nakázal mu Tony a věnoval mu poslední pohled, než si stoupl do svého obleku a odletěl pryč.

„Pane, ministr Ross se s vámi chce spojit,“ informovala jej Friday po pár vteřinách letu. Tony jako vždy nebyl v náladě, ale věděl, že tentokrát musí hovor přijmout. Měl neblahé tušení, že půjde o jeho syna, takže potřeboval mít situaci pod kontrolou.

„Řekněte mi jednu věc, Starku. Proč ještě nemám Spider-mana ve své kanceláři, když jste se s ním před chvíli setkal?“ zeptal se nepříjemně Ross, hned jak Tony přijal hovor.

Tony se musel zhluboka nadechnout, aby náhodou neposlal na jeho kancelář nějakou ze svých raket. „ Dobrý den i vám, Rossi. Ptáte se na něco, o čem zjevně nemáte všechny informace, tak si laskavě ten váš milý tón strčte někam. Neměl jsem šanci s ním přijít do kontaktu. Zmizel dřív, než jsem dokončil svou práci.“

„Vaše práce byla mi ho přivést!“ vyštěkl na něj.

„Moje práce byla zachránit civilisty, pokud se nemýlím. To byl přece celý důvod Sokovijské smlouvy. Ochránit nevinné lidi,“ připomněl mu a pak hovor típnul, než by na něj doopravdy poslal raketu.

Měl by letět domů. Uklidnit Pepper a dohlédnout na Petera. Jenže nějak se k tomu nemohl přinutit. Nechtěl se vracet do napjaté atmosféry, která jen vzdáleně připomínala domov. Nechtěl se vracet do toho, v čem musel vyrůstat. Po hádce s Peterem měl pocit, že selhal. Že nebyl dobrým tátou, jak mu všichni tvrdili. A tak ještě nějakou dobu lítal nad New Yorkem, zatímco se snažil vyčistit si hlavu.