Kronika tmy

5. Zmizet

Noc byla příšerná. Divila jsem se, že jsem vůbec mohla ráno vstát a jít na snídani, ale když jsem chtěla vejít do jídelny zastavila mě stráž. Neměla jsem náladu na jejich žerty a popichování proto jsem se na něj podívala v touze se s ním pohádat, ale z jeho zjevu mě zamrazilo. Levou polovinu tváře měl šeredně zjizvenou a oko házelo magické výboje.

,,Škoda, myslela jsme, žes vykrvácel."

,,Tvůj mazlíček mi jen serval kus kůže, nic co bych nezvládl," odsekl s úšklebkem, který říkal: Už se těším až tomu tvému zvířátku udělám to samé. Zasyčela jsem na něj a sevřela ruce v pěst. Počítala jsem do desíti a vzpomněla si přitom na Karzalovu vtipnou větu, kterou pronesl když jsem byla ještě hodně malá. Tenkrát jsem dostala vyhubováno od instruktora, bylo mi 10 a už tehdy jsem byla dost průbojná. Mi'kail mi tenkrát řekl abych příště než něco řeknu počítala do deseti a hned jak odešel Kaz se ke mě otočil a zašeptal mi: ,,Až tě příště někdo naštve počítej do deseti a u osmičky mu jednu vraž, nebude to čekat." Jeho rada se mi kolikrát hodila a dokázala mě rozesmát i v těch nejhorších chvílích stejně jako to vždy dokázal jen on. Teď jsem se jeho radou také řídila. Napočítala jsem do osmi a vrazila tomu zjizvenému ksichtu pořádnou ránu pěstí. Zjizvený klopýtl do strany držel se za čelist zatímco se pokoušel vzpamatovat z toho, že mu pěstí dala holka.

,,Díky, Kazy," zašeptala jsem pro sebe a znovu stanula tváří v tvář té zrůdnosti kolem které se začali točit stíny.

Oči měl jako z inkoustu a skrze zaťaté zuby procedil: ,,Ty jedna mrcho!" Napřáhl se, aby mi buď jednu vrazil nebo mě napadl stíny když v tom byla jeho ruka zachycena ve vzduchu. Stíny kolem něj se rozptýlili když se ohlédl a spatřil svého mistra, který na něj zpod hřívy rudých vlasů klížil oči barvy rozbouřeného oceánu. ,,Můj pane," vyhrkl zděšeně. Airen zůstal naprosto klidně stát a stále mu dlouhými bledými prsty svíral zápěstí.

,,Vztáhl jsi na ní ruku," vydedukoval vyrovnaným hlasem bez jediné známky kladné emoce. ,,Mám dojem, že jsem říkal přivést a ne zbít."

,,Pane..."

,,Zmiz mi z očí." Odstrčil ho od sebe silou, která ho div nepovalila na zem. Muž se uklonil, zasyčel na mě pár nadávek a pak zmizel ve stínech jako to zde dělávali všichni. Otočila jsem se zpět na Airena, kterému se nepatrně zvedli koutky úst při pohledu na mě. ,,Chtěl jsem tě vidět v soukromí."

,,Viděl jsi mě celou noc, co mi teď chceš?" Zabručela jsem si pod vousy a nedobrovolně se na něj dívala.

,,Nebuď drzá a jdi." Zůstala jsem stát a mračila se i když jsem věděla co přijde. Popadl mě za paži jako to dělával vždy a táhl mě do jeho soukromé jídelny, která byla opět prázdná. Velkými okny sem proudilo mdlé denní světlo a po skleněných tabulích v oknech stékaly stružky vody. Začínalo pořádně pršet, ale i tak budou rekruti vyhnáni do toho nečasu a já zřejmě také. Věděla jsem, že tady se i za bouře nepřestává trénovat a několik noviců do pár měsíců zemře vyčerpáním nebo na nemoci jako je zápal plic nebo horečka. Airen mě hrubě usadil na židli po své pravici a sám zůstal stát za mnou. Držel mě za ramena abych se nikam nehýbala a chvíli nic neříkal. Nakonec ale přiblížil rty k mému uchu a jeho vlasy sklouzly po mé tváři, bylo to pomalé až to bylo nesnesitelné. ,,Z té dohody nejsem zklamaný," šeptl a políbil mě na uchu. Zakňučela jsem jako štěně, kterému někdo stouplo na ocas a škubla hlavou do strany. Stále jsem nenáviděla když mi někdo sahal nebo mě líbal na ucho a pro Airena to platilo dvojnásob. Král stínů propukl v hlasitý smích.

,,Kde je Miran?!" Štěkla jsem na něj a dostala facku. Airen měl rukavice, takže mi na tvář zanechal mělký šrám. ,,Kde-je?" Zopakovala jsem svou otázku pokorněji.

,,To je lepší," přikývl a usadil se na svou židli zády k oknům za kterými se spustil déšť. ,,Toho kluka jsem poslal hned ráno na první úkol."

Nadzvedlo mě to ze židle. ,,Jaký úkol?!"

,,Musí mi přinést něco ze Zelené prolákliny, nejlépe něco co patří Robinovi."

,,Chceš aby ho zabil?"

,,To jsem neřekl, jen musí přinést něco čeho si Robin váží jako vlastního života pokud mu to Robin dá sám nebo si to Miran vezme násilím je mi vcelku fuk, ale musí to přinést."

,,Pro cos ho poslal?"

,,Náhrdelník jeho matky," odvětil Airen klidně jakoby mluvil o počasí a mě zatrnulo. Robin měl sice strach ze stínů a nikdy nenechal pochodně vyhasnout, ale byl dobrý bojovník. Pokud by se s Miranem pustil do křížku jen kvůli tomu náhrdelníku mohlo by to dopadnout špatně. Měla jsem strach o oba. Král stínů měl ke všemu co dělal měl nějaký postranní úmysl a neudělal nic pokud v tom neviděl vlastní zisk. Co chtěl dělat s Robinovou jedinou památkou na matku? Vydírat? K tomu nemá důvod, Robin se ho až příliš bojí než aby na něj zaútočil a vždy mu dal co chtěl. Nechtěla jsem vědět co s tím náhrdelníkem udělá až ho dostane do rukou. ,,Severo měl pravdu, alespoň pro jednou."

,,V čem?"

,,Miran je pro tebe skutečně ochotný udělat cokoliv a já jsem naopak ochotný mu poskytnou prostor k tomu, aby se předvedl, pokud tedy budeš plnit svou část dohody." Surovost mu není cizí není divu, že všechny dívky co kdy měl se o něm báli zmínit. Já ovšem měla motivaci vydržet to až do Miranova posledního úkolu, pokud to vydrží Miran. Zdálo se mi to jako test jeho věrnosti a odhodlání. ,,Příště bych ocenil abys byla při smyslech, vím, že ses pokoušela odprostit od své schránky a ponořit se do tmy ve tvé mysli."

,,Jak to víš?"

,,Vídal jsem to mnohokrát a vím, že to dokážeš nejen ty," zlověstně na mě mrkl a pokračoval ve své snídani. Sevřel se mi žaludek při pomyšlení, že mi to příště bude odepřeno a já budu trpět víc než teď. Airen věděl jak se mnou manipulovat i jak přimět všechny aby dělali co chtěl a já právě skákala jak on píská, bohužel, Miran také.