Kronika tmy

22. Vodopád

Naštvaně jsem kopla do dveří. Nestihla jsem to! Samozřejmě, že jsem to nestihla, protože nikdy nic nestihnu. Svezla jsem se na schod a přemýšlela co s tím teď udělám, neměla jsem kdy jindy se tady stavit a teď jsem se zdržela. Povzdechla jsem si a podepřela si hlavu. 

Uslyšela jsem kroky a dřív než jsem si dokázala uvědomit kdo to je promluvil: ,,Stalo se něco?" Vzhlédla jsem a podívala se Miranovi přímo do očí.

,,Jsem jen unavená, nic víc," pokrčila jsem rameny a vzala ho za ruku. Vytáhl mě na nohy a políbil mě. ,,Provokuješ své podřízené?" Poukázala jsem na to, že na něj čekají jeho vojáci. 

,,Nebudeme to rozebírat, ano?" 

,,Jak chceš," vrátila jsem mu jeho polibek a pak mě smích přešel. Když kapitán viděl mou tvář přivřel oči a obrátil se. Mezi jeho vojáky procházela Lyra. Vlasy světlé stejně jako ty Proximovy jí volně poletovali kolem hlavy a její jindy hezká tvář byla pokřivená vztekem a smutkem. Nevěděla jsem co chce udělat, ale byla jsem si jistá, že jde za mnou nebo Miranem. Vlk natáhl ruku, abych zůstala stát za ním a zároveň zarazil i své vojáky, kteří také vycítili potíže. Sestra Proxima se zastavila ani ne stopu od Mirana a vrazila mu facku. Berserkové, kteří s Miranem přišli zavrčeli na znamení nesouhlasu, ale zůstali stát. 

,,Nechal si oběsit mého manžela!" Obořila se na něj hned a přede všemi. Lidé kolem se na okamžik zastavili, ale když zahlédli rozzlobené výrazy berserků rychle se vydali po svých, protože s nimi nechtěli mít spory. 

,,Tvůj manžel byl spravedlivě souzen královnou," odpověděl Miran. ,,Dlužil peníze bance a co jsem slyšel tak i zlodějským cechům." 

,,To není pravda. Calum se ani nedotkl hazardu a poctivě pracoval." Miran se na mě na okamžik podíval. Nevěděla to, nebylo divu. ,,Naro?" Nechápavě se na mě podívala. ,,To jsem si mohla myslet, jak jinak by se mohl dozvědět o mém muži. Stydím se za to, že jsem ti kdy věřila." Při jejích slovech se mi udělalo špatně. Miran viděl jak mě ta slova ranila a proto pokynul svým vojákům.

,,Stačilo, vrať se domů a uvědom si co byl tvůj muž zač než začneš ostatní odsuzovat." Lyra se na něj zamračila, ale nechala se odvést. Já zůstala stát na schodě a dívala se na její záda. ,,Neber si to tak," řekl mi, ale škody byli napáchány. Vím, že se mi snažil pomoct, ale tohle hodně bolelo. S Lyrou jsem vycházela už od malička a teď mě nenáviděla, protože mě Calum vyprovokoval a Mirana taky. 

Odstrčila jsem jeho ruku. ,,To se lehce řekne." Seskočila jsem ze schodu a vydala se pryč.

,,Naro," zavolal na mě. 

,,Nech mě být." Utekla jsem, zase jsem utekla když se mi snažil pomoct, ale potřebovala jsem být chvíli sama. Nechtěla jsem jít domů, protože tam by se mě na to ptali bratři nebo někdo z mých přátel. Chtěla jsem si pročistit hlavu a to se mi většinou podařilo jen v lese a proto jsem zamířila ke stájím kde bych si vzala koně. Samozřejmě, že jsem se nevyhnula kontaktu s bratrem, tentokrát dokonce se dvěma. Mi'kail a Karzal se dohadovali o koupení nových koní a Gawlin- trpaslík, který to tam měl a starosti jim u toho asistoval a poslouchal jejich hádky. Hned jak jsem se přiblížila Karzal zavolal mé jméno a tím jejich hádka prozatím utichla. 

,,Ahoj sestřičko, copak? Miran nesplnil tvá očekávání?" Popíchl mě. 

,,Chcípni," odsekla jsem a šla si dovnitř pro Havrana. Z venku jsem slyšela tlumené hlasy a pak tupou ránu jak zřejmě Mi'kail vrazil Kazovi pohlavek. Dál jsem si hleděla osedlávání svého koně když dovnitř přišel Mi'k a opřel se o sloupek, který od sebe dělil dva boxy. ,,Nedívej se na mě tak." 

,,Co se stalo?" 

,,Nechci se o tom bavit, chci se jen projet a vyčistit si hlavu." 

,,Upusť trochu páry," poradil mi a pohladil mě po zádech, ,,pomůže ti to."

,,Hmm," pokrčila jsem rameny a utáhla poslední popruh. ,,Nečekejte na mě, nevím kdy se vrátím," dodala jsem stroze a vyvedla Havrana ven. Ignorovala jsem další popíchnutí Karzala, vylezla do sedla a pobídla koně do kroku. Nemohla jsem ho nechat se rozeběhnout ve městě a proto jsem ho krotila až k bráně, až tam jsem ho nechala, aby se rozeběhl. Bylo mi jedno kam jde a nedávala jsem pozor. Zničehonic se zastavil což jsem nečekala a přepadla jsem přes jeho krk a hlavu. ,,Sakra!" Tvrdě jsem dopadla na zem. ,,Havrane, co to zase vyvádíš?!" Křikla jsem na koně, který ke mě pomalu došel a strčil mi nosem do bolavého ramene. Sykla jsem bolestí a vstala jsem s jeho pomocí. Spadla jsem přímo na kameny, kousek od vodopádu o kterém nikdo z města nevěděl. Nebylo divu, že se Havran zastavil, miloval vodu a neustále mě otravoval dokud jsem mu nesundala sedlo a on se mohl vrhnout od průzračného jezírka. ,,Alespoň někdo má dobrou náladu," usmála jsem se a posadila se na velký placatý kámen. Zase se choval jako neposedné hříbě a když ho omrzelo vylezl a začal se válet v trávě. Ignorovala jsem ho a raději jsem si v hlavě srovnávala jak špatně na tom jsem. Nakonec jsem ze všech těch depresivních myšlenek usnula. Probudilo mě koňské frkání a rachtání něčeho kovového. Otočila jsem hlavu na druhou stranu, aby mě nebolelo za krkem a nechala oči zavřené. 

,,Copak jsem to našel?" 

Vyrazila jsem ze sebe jediné slovo: ,,Mirane." Otevřela jsem oči a on se nade mnou skutečně skláněl. ,,Co tady děláš?" 

,,Našel jsem tě po pachu." 

Pomalu jsem se posadila a protřela si oči. ,,Usnula jsem?" 

,,Zřejmě na pár hodin," kývl a rozhlédl se kolem. ,,Co je to za místo? Nikdy jsem tu nebyl." 

,,Nikdo o něm neví, až na mě a Havrana." 

Vlk severu se usmál a doplnil svůj úsměv slovy: ,,To je perfektní místo na koupel, nemyslíš?" 

,,Co máš v plánu?" 

,,Nic velkého," pohladil mě po tváři a sundal si kožich. Uznala jsem, že to nebyl tak hrozný nápad a hodila jsem na zem opasek i hrudní pás na kterém mi vysel toulec se šípy. Když jsem si sundala košili ucítila jsem na sobě Miranův pohled. ,,Co se ti stalo?" Poukázal na vybarvenou modřinu na mém rameni od toho jak mě Havran shodil na zem. Jsem si jistá, že to není jediná známka mého pádu. 

,,Havran mě shodil," hodila jsem po něm košili a slezla do vody dřív než jí odhodil zase stranou. ,,Jdeš?" Popíchla jsem ho. Ovšem, že šel, nenechá si tu příležitost ujít.