Kronika tmy

36. Další záchrana

Popadala jsem dech zatímco jsem se trmácela lesem daleko od hořícího Města zlodějů. Ten krátký boj s Airenem a jeho překvapivé napadení města mě vyčerpalo dost na to, abych měla co dělat jen s obyčejnou chůzí. Zároveň jsem se snažila zachytit alespoň slabou vibraci nějaké magie, ale zatím jsem nic necítila. 

,,Doufám, že jsou všichni v pořádku," zamumlala jsem si pro sebe a ztuhla na místě když jsem před sebou mezi stromy viděla obrovské zvíře. Tentokrát jsem si vlka nespletla s Miranem. Tenhle měl šedou srst a jasně modré oči. ,,Severo," vydechla jsem a tasila zbraně. Vlk něco zamručel a pak se proměnil do své lidské podoby. Vypadal stále stejně jako jsem si ho pamatovala, ale přesto na něm bylo něco trochu jinak. Ve zlatavých vlasech měl vpletená dvě havraní pera a pod levým okem měl dva mělké a vcelku čerstvé škrábance. 

,,Ahoj maličká," usmál se a založil si ruce za zády. Přelétla jsem ho pohledem a spatřila jsem jak se mu napínají svaly což znamenalo, že se chystal na boj. ,,Je to už dlouho co jsem se viděli naposledy." 

,,Jdi mi z cesty!"

Severo se zasmál. Jeho smích by se mohl podobat tomu mého snoubence, ale tenhle měl chladný podtón. ,,Jsi nějaká průbojná. Zapomněla jsi snad kdo vyhrál náš poslední střet?" Nezapomněla jsem, tak jsem nezapomněla co mi udělal. Samozřejmě, že se to nedalo srovnávat s tím co se mnou dělal Airen a proto jsem mu rozhodně kvůli strachu nehodlal ustoupit. Udělalo se mi zle když jsem si představila, že ho Astrid tolik miluje a věří tomu, že je nevinný. Kdyby jen věděla co otec jejího dítěte provádí a čím si vydělává. ,,Kde je můj malý bráška? Myslel jsem, že tě nespouští z očí." 

,,Miran není můj hlídací pes." 

,,Jsi jeho majetek tak to alespoň cítí a on si rozhodně nenechá jen tak něco vzít." 

Použila jsem jinou taktiku: ,,Astrid je taky tvůj majetek?" Severo zbledl jako stěna a jeho oči vypadali jakoby viděl ducha. 

,,Jak víš o Astrid? Přísahám, jestli jí Miran ublížil tak..." Znělo to jakoby mu na ní skutečně záleželo. Je možné, aby jí skutečně miloval?

,,Je v pořádku a bezpečí, tohle dobou už má u sebe tvé dítě." 

Severo se pousmál a já v něm najednou viděla člověka, který nechce zabíjet a sloužit Airenovi, ale chce se starat o svou rodinu. Chápu, že k Miranovi cítil zášť kvůli tomu, že Ragnar měl raději jeho, ale tohle bylo něco co jsem si nedovedla vysvětlit. Najednou ovšem byla jeho světlá chvilka ta tam. ,,Myslíš si, že mě přesvědčíš jen kvůli zmínce o mé ženě? Nemám zájem dělat pro tebe nebo mého bratra, který stejně brzy umře." 

,,Nejsi dobrý manžel ani otec, zasloužíš si leda tak smrt." 

,,Stejně jako ty," odpověděl a změnil se zpět ve vlka. Bylo to jasné znamení toho, že se chystá na souboj. I přes mé vyčerpání se ve mě nahromadil adrenalin a já byla připravená bojovat s tímhle odporným stvořením na smrt. Zvíře se na mě vrhlo a já stačila včas uskočit. Připomnělo mi to můj boj s Halfdanem před rokem a teď jsem rozhodně nehodlala prohrávat. Skrčila jsem se když po mě máchl ohromnou tlapou a bodla ho zespodu do tlapy. Severo zaskučel a se zavrčením po mě skočil, ale bylo to impulzivní a nerozvážné, takže jsem se dokázala vyhnout prostou piruetou. Vlk dopadl se zakňučením na zem a zvedl tlapu do vzduchu. Nemohl se sice na nohu pořádně postavit, ale i přesto mu to nezabránilo aby po mě opět skočil a tesáky zavadil o můj nárameník. Kdyby tam nebyl zřejmě by mnou projela otřesná bolest, ale teď se nic nestalo. Bohužel mě nenapadlo, že mě odhodí stranou. Dost bolestně jsem dopadla na zem, ale vstala jsem i přes příšernou bolest v pravé ruce a nepustila nůž, který jsem držela. Oba jsme teď byli zranění a dalo se čekat kdo vyhraje tuhle malou potyčku, ale jako obvykle nade mnou někdo bděl. Severo se proti mě s hrdelním zavrčením rozeběhl, ale ve stejnou chvíli po něm skočil Miran. Oba dopadli na zem a Miran byl první kdo se zvedl. Ani jedinkrát se na mě nepodíval, místo toho se zakousl do volné kůže na krku svého bratra a smýkl s ním takovou silou, že strom do kterého mohutné vlčí tělo narazilo se zatřásl. Severo se ovšem v přímém střetu nehodlal vzdát a i když byl jeho mladší bratr v jasné převaze chtěl se s ním rvát. Tlapami se zapřel o předhrudí svého protivníka a silně ho od sebe odstrčil přičemž se mu podařilo zakousnout se do bratrovi tlapy. Miran zavrčel a cvakl zuby vedle hlavy šedého vlka, který rychle vstal tesáky zabořil do měkké hnědé srsti. Můj snoubenec zakňučel když se jeho srst na pleci zbarvila do ruda a slepila se do jednoho velkého chomáče chlupů a krve. 

,,Mirane," udělala jsem krok vpřed, ale zavrčení Vlka severu bylo dostatečnou odpovědí a proto jsem zůstala stát na místě a zraněnou ruku si tiskla k tělu. Bála jsem se, že mu Severo vážně ublíží, ale brzy jsem byla vyvedena z omylu. Severo využil nepozornosti svého mladšího bratra, obešel ho a skočil po něm, ale Miran dokázal zareagovat dost rychle. Hnědý vlk dopadl na záda, ale zdařilo se mu to co zamýšlel. Zadní nohy zapřel o břicho druhého vlka, který se nad nim tyčil a přehodil ho přes sebe. Severo zakňučel když bokem narazil do mladého smrku, který se pod jeho vahou zlomil. Hlavu otočil ke svému nepříteli, který už se stačil zvednout ze země, ale místo toho aby dál bojoval se zavrčením se vyškrábal na nohy a rychle zmizel z dohledu. Bylo jasné, že ho Miran nebude pronásledovat. Vydechla jsem si když Severo zmizel a svezla jsem se na zem po kmeni stromu. Berserk se neproměnil zpět místo toho se přestal tvářit tak rozzuřeně a s něžným mručením mi do tváře dloubl vlhkým čumákem. Zdravou rukou jsem ho vděčně pohladila po mordě a pak jsem si prohmatala pravou ruku abych zjistila co je s ní špatně. Rameno bylo v pořádku, loket taky, ale předloktí na tom bylo bídně. Buď bylo naražené nebo zlomené, nevím, ale každopádně to hrozně bolelo. 

,,Bolí tě něco?" 

Vzhlédla jsem abych spatřila Miranovu ustaranou tvář. Klečel naproti mě a z rány, kterou mu způsobil druhý berserk stále prýštila krev, ale on tomu nepřikládal příliš velkou pozornost. ,,To nic není. Díky, že jsi mě zase zachránil." 

,,Za to mi děkovat nemusíš," pomohl mi na nohy. 

,,Jak jsou na tom ostatní?" 

,,Veron všechny poslal portály domů. Slíbili, že až se seberou a zjistí všechny ztráty ozvou se ohledně toho co dál. Veron na nás dva čeká nedaleko, pojď, ať se ti na to může někdo podívat." Vzal mě kolem ramen a letmě mě políbil do vlasů. To co se stalo ve Městě zlodějů nás všechny oslabí, ale jsem si jistá, že se všichni brzy dají dohromady. Teď mají všichni ještě větší důvod bojovat. Je možná pravda, že všechno zlé je dobré alespoň k něčemu.