Kronika tmy

87. Návštěva z temnot

V noci jsem nemohla spát a neustále jsem se otáčela na posteli. Miran tvrdě spal a já ho nechtěla budit tím jak se neustál převaluji a přemýšlím proto jsem vstala a oblékla se. Vzala jsem si přes košili jeho vestu, která mi sahala tak do poloviny holení. Obrátila jsem se na něj a usmála se, nedošlo mi, že jsem zahlédla svit jeho očí než jsem vyšla ze stanu. Pak jsem vystoupila ven a nadechla se chladného nočního vzduchu. Kolem hořeli ohně, aby hlídky viděli na cestu mezi stany a ti co ještě nešli spát tak aby trefili do svých stanů. Vyšla jsem z tábora bez toho, aby mě někdo viděl a zůstala jsem stát na kopci ze kterého bylo vidět na bitevní pole. Stál tam jen jeden strom jehož listí bylo fialovo-červené. Objala jsem si ramena a dívala se na hvězdy. Dnes byla jasná noc i přesto, že odpoledne pršelo a bouřilo. To bouření přeci jen možná byl Nadal, který si zkoušel nové útoky se svým bleskem a tím rozjasňoval oblohu. Povzdechla jsem si a obrátila pohled na stoupající kouř doprovázený světlem z druhého tábora. Stále jsem v srdci cítila tíseň když jsem si vzpomněla na svou smrt i na to jak jsem viděla trpět svou rodinu.

,,Nara Trevelyan?" Zeptal se mě neznámý hlas a já se prudce otočila. Za mými zády stál tvor s křídly, které skládal a jantarové oči mu ve tmě zazářily jako lucerny. Díky vynikajícímu zraku ve tmě jsem viděla jeho rysy. Byl to statný muž ve zbroji s ostře řezanými rysy tváře a dlouhými temnými vlasy, které měl stažené do culíku, aby mu nepřekáželi v boji. Nevěděla jsem zda mám očekávat souboj nebo ne, jedinou zbraň co jsem měla byl Miranův nůž s červenou látkou kolem rukojeti.

,,Kdo se ptá?" Odsekla jsem a přešla jsem do bojového postoje, jen pro jistotu. Muž se ušklíbl a náhle promluvil i druhý hlas, který byl uhlazenější než ten válečníkův a mnohem tajemnější, takže mi přeběhl mráz po zádech. 

,,Omluvte jeho chování, říkal jsem mu, že tohle není věc ve které by mi byl schopen pomoci." Podívala jsem se do stínu stromů ze kterého ten druhý vyšel. Jeho oči byli jasně fialové a vlasy stejně temné. Spatřila jsem jak se kolem něj ovinuly stíny a to mě donutilo couvnout. Pokud to byl jeden ze Služebníků věčnosti jsem v háji.

Nechala jsem hlavu vztyčenou a pevněji sevřela rukojeť nože svého manžela. ,,Přišli jste vyjednávat o kapitulaci?" Válečník vyprskl a já se na něj zamračila. Co tady je vtipného? Zeptala jsem se sama sebe.

,,Kapitulace? To zrovna," zasmál se. Jeho hlas byl skutečně hrubý a zdál se být dokonce i pobavený. ,,Nejsme od toho rudovlasého zmetka." 

,,Tak kdo jste?" 

,,Jsme spojenci," vysvětlil ten s fialovýma očima. ,,Přišli jsme vám říct o střetu co váš protivník plánuje za dva dny a měli byste se připravit. Je ve značné nevýhodě, přesto se nebojí udeřit vším co má." Další překvapivý útok bychom nepřežili, vděčím jim za mnohé životy. ,,Poskytneme vám podporu, že, generále?" Obrátil se na svého společníka. 

,,Moji muži jsou připraveni, ale využijeme momentu překvapení. Tady," podal mi něco co vypadalo jako pochodeň, ale nebylo to dřevo, spíš nějaký podivný materiál. ,,Až to bude akutní stačí to zapálit černým plamenem a hned vám přijdeme na pomoc." 

,,Nebudete s námi od začátku války?"

,,Chvíli se zdržíme, ale pomůžeme vám, přísahám na svou čest." Ten s fialovýma očima si odkašlal. ,,Máš k tomu něco, bratře?"

,,Raději nemám," odpověděl. ,,Jsme domluveni?" 

,,Ano, jistě, ale dovolte mi otázku." Oba přikývli i když ten generál se pořád křenil, zdálo se, že má nějakou dobrou náladu. ,,Kdo jste?" 

,,Dozvíš se v pravý čas," ozval se třetí hlas. Prudce jsem zvedla hlavu a podívala se do větví stromů, ale nikoho jsem neviděla. Cítila jsem jen vůni kovu, tmy a růží. ,,Měli bychom jít, setkáme se za dva dny, Naro." Kývla jsem. ,,Teď zavři oči." Udělala jsem co chtěl a když jsem uslyšela lusknutí trojice byla ta tam a já stála sama. Povzdechla jsem si znovu, neměla jsem náladu na hry, dnes vážně ne, ale ti tři mě znervózňovali proto jsem raději dělala co chtěli. Uslyšela jsem kroky a otočila se na temnou siluetu přicházející na kopec. 

,,V pořádku?" Zeptal se mě Mordo, který mě zřejmě musel vidět. ,,Stalo se něco, Naro?" 

,,Ne." 

,,Chceš společnost?" 

,,Ráda," kývla jsem a posadila jsem se do trávy. Jarl se usmál a posadil se vedle mě, ale trochu ztěžka. ,,Co tvá ruka?" 

,,Zahojí se, je to jen tržná rána. Jak je tobě? Jsi připravená na tu poslední část bitvy?" 

Podívala jsem se na něj. Díval se na hvězdy stejně jako já před tím. ,,Popravdě se bojím o koho přijdu." 

,,Strach je normální. Kdyby ses nebála měl bych tě za hlupačku, promiň."

,,To nic," mávla jsem nad tím rukou a podívala se na hvězdnou oblohu. Chvíli jsme seděli mlčky a každý sledoval jinou část hvězdné oblohy. Viděla jsem hvězdu spadnout a proto jsem si přála, aby dopadlo všechno co nejlépe a aby se nikomu z mých blízkých nestalo nic hrozného a vůbec aby se nikomu nic nestalo i když to bylo nereálné. 

,,Ragnar se rád díval na hvězdy," pronesl spíše pro sebe než pro mě. Ráda jsem poslouchala tyhle příběhy, byl to excelentní vypravěč stejně jako většina berserků a proto jsem si chtěla poslechnout i tohle. ,,Po setmění mě vždycky přinutil abych se s ním vyplížil ven a na louce jsem sledovali hvězdy. Rád si vymýšlel názvy k různým souhvězdím a příběhy o tom jak vznikly, byl to hrozný lhář." 

,,Musí ti to chybět." 

,,Chybí, ale stále si vzpomínky na něj uchovávám v živé paměti. Při jedné takové noci mi řekl, že mě miluje." 

,,Kolik ti bylo?" 

,,Mně bylo 15 a jemu 16 let," pokrčil rameny a zasmál se. ,,Nevěděl jsem co mu na to mám říct. Podle toho jak se choval k ženám jsem nevěděl, že něco takového řekne mně."

,,Jak dokážeš zvládnout každý den i když víš, že už ho nikdy neuvidíš?" 

Mordo se na mě podíval. ,,Vím, že je tam nahoře a cítím, že mi je stále nablízku. Vídám ho navíc každý den." 

,,Miran." 

,,Přesně tak a hlavně ho vidím i ve snech. Ódin ví co pro mě znamenal, a i když s tím nesouhlasí dovoluje mu zjevovat se mi ve snech." Tak tohle ho udržuje při životě. S Ragnarem jsem se setkala a podle toho co jsem viděla si ho Ódin vážil tak moc, že mu dovoloval věci, které obvykle nebyli taktní. Nevím jak je to možné, Valhalla musela skutečně existovat jinak si to nedovedu vysvětlit. ,,Je pozdě, vraťme se, co říkáš?"

,,Dobrý nápad," pomohl mi na nohy a spolu jsem se vydali zase zpět dolů. Vrátila jsem se zpět do stanu. Miran byl vzhůru když jsem se vrátila a i když se ptal kde jsem byla pomlčela jsem o svém setkání s tou tajemnou trojicí co mě navštívila a dala mi ty informace.