Kronika tmy

28. Veron je zpět

Do postele jsem se nedostala. Po pravdě jsem po zbytek noci nezamhouřila oko a dál sepisovala poznatky do svého deníku. Když už mě před svítáním začalo bolet za krkem rozhodla jsem se si napustit vanu a trochu si odpočinout a vše si důkladně promyslet v horké vodě. Napadali mne různé scénáře co by se mohli odehrát na radě dnes večer a já si k nim vymýšlela odpovědi nebo nějaké trumfy. Když jsem se pak vrátila do pokoje všechno se mi vykouřilo z hlavy. Zůstala jsem strnule stát ve dveřích a hleděla na Mirana, který se skláněl nad mým otevřeným deníkem. Ruka, kterou jsem držela cípy ručníku, aby mi nespadl se mi začala třást a trochu jsem zalapala po dechu. Nikdo neměl o mém deníku ani tušení a chtěla jsem aby to tak zůstalo, ale byla jsem tak pitomá že jsem ho nechala bez dozoru ležet na stole když Vlk spal. Co jsem si myslela, že se neprobudí nebo že ho stihnu schovat než se vzbudí? 

,,Jsem něco jako tvůj pokusný králík?" Zeptal se a v hlase mu hrálo mírné pobavení. Nedokázala jsem na to zareagovat a navíc mě znervózňoval jeho postoj, vůně a vcelku i jeho svalnatá postava. ,,Připadám si jako bys mě zkoumala, ale musím říct, že tvé postřehy jsou zajímavé a velmi důkladné." Zvedl deník do vzduchu. I když jsem nepřečetla písmo moc dobře jsem věděla co  tam stojí. Zrovna tohle jsem nechtěla, aby viděl. Do tváří se mi nahrnula krev a já úplně zrudla. Při pohledu na mě se ušklíbl a dál si listoval mým deníkem. ,,Ale ale ale... copak jsem to našel." Na okamžik zvedl skicu a pak se začetl. V tu chvíli jsem se odhodlala a vrhla se k němu, abych mu deník vyrvala z ruky, ale on se jen tak nedal. Tahle rvačka byla vcelku humorná, protože jsem neměla nejmenší šanci se k deníku dostat alespoň do chvíle než se mi podařilo mu podkopnou nohy. Před pádem a ránou, která by jistě probudila celé sídlo ho zachránila postel, které se zachytil a kvůli tomu upustil deník, který jsem opět dostala do vlastnictví já. Nechala jsem ho zmizet ve tmě, aby se k němu Vlk severu opět nedostal. ,,Nevěděl jsem, že si to všechno zapisuješ." 

,,Nechci se o tom bavit," odmítla jsem hned a šla ke skříni ze které jsem následně sebrala bílou košili. Ručník jsem odhodila stranou a převlékla jsem se do spodního prádla a košile. ,,Neměl jsi to vůbec najít," sdělila jsem mu tiše. 

Nevěděla jsem co dělá ani jestli se už zvedl ze země, protože jsem se soustředila na oblékaní. Nepromluvil, alespoň do chvíle než mě chytil za pas a políbil na odhalenou šíji. ,,Nemyslel jsem to zle, ale je to zajímavé. Tvůj deník by mnohým pomohl pochopit co jsem zač a jací skutečně jsme." 

,,Jestli navrhuješ, aby jsem nechala někoho si to přečíst tak odpověď zní ne." Trhla jsem za šňůru od nátepníku, ale nepodařilo se mi jí utáhnout. Miran mlaskl, otočil mě k sobě čelem a vzal obě šňůrky do svých rukou. Dívala jsem se jak za ně jemně zatáhl a následně mi je pevně zavázal, aby se nepovolili.

,,Tak je to lepší," usmál se a udělal to samé s mým druhým nátepníkem. ,,Měla ses vyspat, alespoň chvíli." 

,,Nejsem unavená, ale nervózní." 

,,Já vím, jen ti říkám jak to je. Nemusíš se hned rozčilovat." 

,,Omlouvám se," pípla jsem. ,,Nechci si ten vztek vybíjet na tobě, ale... já nevím co mám dělat. Cokoliv tam bude řečeno bude proti mě a jak můžu jít proti takové přesile?" 

,,Zvládneš to. Nebudeš tam přeci sama a někdo tě jistě v tvém mínění podpoří." Jeho slova, která mě zřejmě měla uklidnit příliš nezabrala. Stále jsem se cítila jako bych tam vlastně nepatřila. Neměla bych tam jezdit, mám z toho špatný pocit, ale...

Budu tam taky, připomněl mi Smrtonoš, který opět využil mé slabé chvilky a dostal se mi do hlavy. Od té doby co jsem se zbavili Morany se mnou příliš neudržoval stálý kontakt pomocí telepatie, ale když cítil, že jsem na dně ozval se. V duchu jsem mu poděkovala a on mi na to řekl jen: Od čeho jsou přátelé? Znovu jsem se soustředila na Mirana, který stál naproti mě. Uklidňoval mě pohled na něj a hlavně vědomí, že mi věří. Nevím proč by něco tak bláznivého dělal potom co jsem ho nevědomky nalákala do pasti, když kvůli mě málem zemřel při souboji s Králem stínů, ale přesto to udělal. 

Vzala jsem jeho tvář do dlaní se slovy: ,,Slib mi, že se za mnou nebudeš plížit jako velký přerostlý pes." 

,,Slibuji." Za odměnu jsem ho políbila a pak jsem se zadívala z okna. Pomalu začínalo svítat a já si byla jistá , že můj bratr se objeví co nevidět. Budu mu toho muset hodně vysvětlit, protože mé záhadné zmizení jen tak být nenechá. Byl to hrozný paličák, stejně jako já. ,,Proč si nejít zatrénovat než tvůj bratr přijde?" To byl jeho nejlepší nápad. 

* * *

Trénink mi prospíval. Dokázala jsem si vybít vztek i veškeré další napětí a Miran byl pro mě důstojným protivníkem. Každý jsem bojovali svým stylem. Já dávala přednost saltům a různým kouskům hodných akrobatů nebo Khána a Miran naopak zase klasickým úhybům a tvrdým ranám i když to sem tam proložil kouskem, který jsem ho naučila já. Dovolil mi na něj použít magii a byla jsem ráda, že si opět mohu procvičit vytváření zbraní, štítu nebo pomocí rozptýleného černého dýmu zkoušet mizet. Jediné co mě vždy prozradilo byl můj pach podle kterého Vlk dokázal bezpečně poznat kde se nacházím. Zrovna jsem procvičovala Černý kruh což bylo několik mečů točící se v pravidelném kruhu kolem mě. Miran po mě hodil jeden ze svých nožů, aby mě přiměl do toho kruhu ještě vytvořit štít když se ozvalo to tleskání rozléhající se po celém sále. Trhla jsem rukama do strany a všechny meče se ocitli ani ne půl pálce od těla Verona, který se usmíval. Naprosto bezstarostně stál v otevřených dveřích do Rytířského sálu a bylo mu úplně jedno, že se kolem něj vznáší meče ze kterých stoupali černé plamínky.

,,Měl jsem dojem, že Miran je tu ten prudký," podotkl pobaveně a zastrčil si ruce do kapes. ,,Omluvte mou drzost. Rád vás oba vidím živé, i když jednoho z vás dvou obzvlášť," upřímnost a neskrývaná úleva se teď odrazili v jeho úsměvu, který věnoval jen mě. Nechala jsem meče zmizet a šla k němu. Čekala jsem, že mi položí ruku na rameno nebo tak něco, ale on mě místo toho objal hned jak k tomu dostal příležitost. Pevně mě k sobě přitiskl a políbil mě na temeno. Jeho tělo se otřásalo v pravidelném intervalu a zdálo se, jakoby se mu chtělo brečet když mi se staženým hrdlem zašeptal: ,,Strašně jsem se o tebe bál, sestřičko, miluji tě." Ta slova jsem od něj slyšela snad poprvé. Objetí jsem mu vrátila a přitom vdechla jeho příjemnou vůni, která mi připomínala to dobré z mého dětství. 

,,Já tebe taky, bráško," sdělila jsem mu šeptem a na mysl mi vytanula má vlastní slova: Jak jsem na něj kdy mohla zapomenout?