Kronika tmy

72. Chytrý bratranec

,,Haybers Varren." Seth ta dvě slova opakoval dokola už asi 10 minut a pokoušel si vzpomenout kde a kdy to jméno slyšel. Pak jakoby mu najednou cvaklo a začal rychle pohybovat rukama a prsty, aby si přitáhl příhodné knihy pomocí telekineze. Sledovala jsem jak se otevírají a ty co už nepotřeboval se sami vraceli do polic a on si prohlížel další a další až nakonec jednu z nich vzal do rukou a začal jí pečlivěji pročítat. ,,Ano, jistě, tady to je," přišel ke mně a ukázal na mi text hned vedle malby. Okamžitě jsem se lekla, že je to Airen, ale než jsem to stihla říct uvědomila jsem si, že něco na něm je jinak a byla to hlavně ta koruna z modrého zlata, jeho zbroj a trojzubec, který třímal v levačce. Přečetla jsem si o něm vše co na třech stranách bylo. Nikde ovšem nebylo uvedeno kolik měl dětí, zdá se, že žádné mu nebylo tolik drahé, aby ho veřejně přiznal nebo to taky bylo napsáno dříve než měl vůbec nějaké děti. Znovu jsem se podívala na portrét. Rozhodně to byl Airenův otec, vypadal úplně přesně jako on. ,,Tenhle chlap byl hrozný násilník a byl krutý a bezohledný, doufám, že máte dobrý důvod proč chcete vědět vše zrovna o něm." 

,,Víš, bratránku, znám se s jeho synem a je úplně stejný bastard jako on." 

,,Synem?" Podivil se. ,,A měl na ruce vytetovaný dvojitý kříž? Jeho děti si prý z úcty ke svému otci nechávají vytetovat jeho jizvu na vnitřní stranu předloktí." 

Veron se na něj otočil a znovu prolistoval knihu, kterou jsem mu dala, aby si jí přečetl také. ,,Nic o jeho dětech ani dvojitém kříži se tam nepíše." 

,,Píše se to tady," ukázal nám další knihu, která nebyla tak obsáhlá. Byl to deník nějakého divostrůjce, který sloužil u Hayberse v armádě, ale když krále popravili za jeho zločiny přidal se k Podzimnímu království. Ukázal na stránku a já jí rychle přelétla pohledem. Psalo se tam, že většina z nich ke svému otci vzhlíží a proto mají na jeho počest vytetovanou značku dvojitého kříže na vnitřní straně předloktí. Je to i jejich značka, aby se lépe poznali když se setkají. ,,Píše, že všichni z jeho dětí, které potkal byly jako jejich otec, stejně krutí a zlý." Nelíbilo se mi to. 

,,Takže to mají v genech," okomentoval to můj bratr, který se mi díval přes rameno. ,,To je uklidňující, fakt." Podíval se do stropu a něco pro sebe si mumlal. Dívala jsem se na Setha, který zrudl a sklopil hlavu. Drkla jsem do Verona loktem a zakoulela jsem na něj očima, aby se omluvil. Seth Verona obdivoval jako většina lidí a tohle pro něj byla rána pod pás, byl přeci náš bratranec, naše rodina. ,,Nemyslel jsem to zle, jen jsem konstatoval ten text." 

,,To je dobré," mávl nad tím rukou Seth a jedním plynulým pohybem ruky vrátil zbylé knihy do polic. Veron obdivoval ještě chvíli jeho magii a přemlouval ho, aby se přidal do války, ale Seth nebyl bojový typ, byl to pacifista a nesouhlasil s válkami i když o nich moc rád četl. Zatímco se ho pokoušel přesvědčovat já se šla projít po knihovně a pokoušela jsem se vstřebat to co jsem se dozvěděla o Haybersovi a jeho dětech. Měli jsem štěstí, že jsme se potýkali jen s Airenem. Matně jsem si dokonce vybavovala jeho tetování když jsem ho viděla jak se svléká, ale nikdy jsem si to pořádně neuvědomila, tehdy jsem totiž měla horší starosti než se dívat jestli má tetování nebo ne.
 Zahnula jsem za roh jedné z knihoven a strnula jsem. Nevěděla jsem, že tam ještě někdo je a už vůbec že to byl někdo takový... Přelétla jsem tvora pohledem. Černé vlasy měl rozcuchané a sahali mu možná tak do poloviny krku a měl na sobě oblečení ze kterého jsem zahlédla jen záblesk poškrábané zbroje a pak rudou šálu. Prudce se otočil a upustil knihu, kterou celou dobu držel. Poznala jsem tu tvář skrývající se pod černými vlasy i ty rudé duhovky.

,,Sombro?" Vyrazila jsem ze sebe první co mi přišlo na mysl. Sombra zasyčel jako had na kterého někdo omylem sáhl a pak se máchnutím ruky zahalil do temnoty a zmizel. Opřela jsem se o knihovnu a hleděla na místo kde před chvíli Sombra stál. Když jsem se vzpamatovala šla jsem pro knihu, kterou držel a upustil jí. Byla to kniha temné magie a nekromancie. ,,Airiane, byl tu Sombra," řekla jsem do prázdna a listovala knihou kouzel pro nekromanty.

,,Cože?" Zeptal se princ a rozhlédl se jakoby ho hledal. Zahlédla jsem ho periferním viděním jak se rozhlíží a jak se rozčiluje. ,,Co četl?" 

,,Tuhle knihu upustil," ukázala jsem mu jí a slyšela jak zalapal po dechu. ,,Nemusíš mi to říkat, náš drahý přítel se pouští do nekromancie a temné magie, jak zlé to asi je? Myslím, že kurva hodně zlé?!" Podívala jsem se na něj vztekle a cítila jsem jak mi zase zčernalo oko, ale teď jsem neměla svou lahvičku. ,,Jestli se rozhodne postavit na stranu Airena jsme všichni totálně v hajzlu, protože proti němu bychom neměli ani tu nejmenší šanci, vždycky byl výborný mág, oba to víme."

,,Nerozčiluj se, zase se ti děje ta věc s okem," podotkl a ukázal si na oko. ,,Najdu ho, ještě než vypukne válka, slibuju." 

,,Hledej ho v knihovnách," poradila jsem mu, ,,kde najdeš takovéhle knihy," ukázala jsem mu ještě jednou knihu černé magie a on kývl a zmizel jako vždycky. Hodila jsem knihu na zem a podívala se do stropu s rukama ve vlasech. Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout abych se uklidnila. Zatímco jsem měla zavřené oči jako bych ucítila na ramenou dotek a uslyšela jsem zašeptání, které říkalo: ,,Omlouvám se," byl to hlas Drana a já se prudce otočila, ale nikdo tam nestál. 

Couvla jsem o krok zpět a padla do náruče svému bratrovi, který mě pevně objal. Uvolnila jsem se když jsem ucítila jeho pevně objetí kolem sebe a vydechla jsem. ,,Copak se stalo, sestřičko? Vyděsilo tě něco?" 

,,Slyšela jsem Dranův hlas," přiznala jsem a hledala zda někde není. Viděla jsem ho umřít, Miran ho kousl a on vykrvácel v poušti. Navíc se mi omlouval, buď to byl duch nebo výplod mé fantasie. ,,Omlouval se." 

,,Duchové jsou zde častým znamením a on možná hledá klid, kterého dosáhne jen když mu odpustíš." 

,,Už jsem mu odpustila," řekla jsem Veronovi a obrátila se na něj. Ze srdce mi spadl jeden z těžkých kamenů, který mě tížil od jeho smrti a já si to ani neuvědomila. Bylo to jako břemeno, které jsem sebou vláčela napříč zeměmi a celé měsíce. Jakoby se mě konečně pustil pocit viny za to, že ho Miran musel usmrtit. To ty jsi mi řekl, že odpuštění je osvobození jak pro duše zemřelých tak i pro živého člověka, který s nimi měl jistý vztah.