Kronika tmy

76. Siréna

Probudila jsem se uprostřed noci kdy jsem cítila, že Miran tam není. Trochu jsem měla strach, že se mu něco stalo a tak jsem si vzala kabát a vyšla jsem na palubu, která byla prázdná jako obvykle až na dva temné obrysy na přídi lodi. Přivřela jsem oči, aby si přivykly na tmu a pak jsem vyšla schody na příď. Objevila jsem Kaze, který klečel vedle Mirana, který seděl opřený  zády o zábradlí a hlavu měl v dlaních.

Položila jsem ruku Kazovi na rameno. ,,Co se stalo?" 

,,Mirana zase začala bolet hlava," vysvětlil bratr. Poslala jsem ho, aby si šel lehnout, že já s ním zůstanu. Opatrně jsem položila Vlkovi ruce na ramena. Neměl mořskou nemoc to jsem věděla, ale mohla to být migréna nebo něco podobného. Už jsem ti přeci říkala, že je má od té doby co jsem utekli z Temného dvora. Miran se na mě prudce podíval a já musela nabrat ztracenou rovnováhu když jsem viděla jak se mu změnily oči, tohle nebylo stejné jako vždy, protože z nich čišela temnota a zlost. Jakoby si uvědomil, že se mnou mu nic nehrozí a znovu se uklidnil. 

,,Omlouvám se," hlesl a stáhl si kožich kolem ramen víc ke krku. Dneska byla docela zima, ale jemu přeci být nemohla, leda že by byl nemocný. Dotkla jsem se jeho tváře a pak ruky, stále měl stejnou teplotu, takže nebyl nemocný. ,,Jen nevím co se se mnou poslední dobou děje." 

,,Bude to jen ze stresu," ujišťovala jsem ho i když sem moc dobře věděla, že to není takhle jednoduché. Airian s tím taky nesouhlasil a za tuhle lež mi taky náležitě vynadal. Nechtěla jsem Miranovi přidělávat starosti tím, že bych mu řekla pravdu, ale on se stejně usmál a vyvrátil mi to. 

,,Je to milosrdná lež, ale stále lež. Tohle ty vždycky říkáš, že?" Kývla jsem a vysloužila jsem si tím polibek, který byl utišující, ale velmi rychle se změnil na ten náš klasický. Dala jsem mu ruce kolem krku a polibky jsem mu vracela zatímco on mi rukama zajel do vlasů. Užívala jsem si to a vypustila vše z hlavy, alespoň do chvíle než silně stiskl zuby a mě se do úst nahromadila krev. Sykla jsem a chtěla ho odstrčit, ale on se nenechal. Zdálo se jakoby mu moje krev chutnala a to mě vystrašilo tak moc, že jsem se mu začala vzpírat, ale on mě popadl za krk a druhou rukou mě popadl na paži a držel u sebe. Hlavou mi začali běhat myšlenky o tom co se s ním dělo a dokonce mě napadlo, že to není on jako tehdy když jsem se v té Rotvalově skrýši potkala s falešným Tezgoranem. Mohla jsem vyčarovat motýla a vyděsit ho, ale nedokázala jsem si na kouzlo vzpomenout a prostě jsem jen s občasným syknutím trpěla. Trvalo to pár vteřin než mě někdo popadl a vyrval mě z jeho sevření. Jeho zuby mi ret poškodili ještě víc a pekelně to pálilo. Vlk severu se proměnil a vztekle zavrčel na člověka, který se postavil přede mě. Stačil mi jediný pohled na stín a poznala jsem Ria, který vrčel stejně jako zvíře před ním. Rychle jsem draka popadla za zápěstí a zavrtěla hlavou. 

,,Nechoď k němu, je nebezpečný," řekl mi když jsem ho zatáhla za sebe a postavila se mezi něj a mého manžela. Nebezpečný? Je to muž, kterého jsem si vzala a kterého miluji, jak moc by to mohlo změnit tohle? ,,Naro," řekl varovně moje jméno, ale já mu gestem naznačila, aby byl potichu a čekal. Podívala jsem se do očí vlkovi, který stále hrozivě vrčel a měřil si mě pohledem. Cítila jsem se jako bych si vážně hrála s divokým zvířetem a musela jsem být opatrná, něco s ním bylo hodně špatně a já musela zjistit co.

Udělala jsem rukou půlkruh a upoutala tak jeho pozornost. ,,Všechno je v pořádku, Vlku, ano? Nic špatného si neudělal jen ti není dobře," ujišťovala jsem ho a pomalu k němu přicházela. Uklidňovalo mě jak pomalu narovnával uši a přestal na mě cenit dlouhé tesáky. ,,Teď se, prosím, proměň zpět a já se pokusím ti najít pomoc, ano?" Zeptala jsem se a natáhla ruku před sebe. Vlk několikrát pohnul čenichem a tiše zavrčel když jsem se dotkla jeho mordy. Čekala jsem, že se mi teď zakousne do ruky, ale pak jakoby mu zase přeskočilo zpět. Lehl si a zakňučel jak to dělával vždy když se cítil provinile. Vydechla jsem a zaklekla, abych ho políbila na čumák. Vlk se proměnil a přede mnou klečel Miran, který na mě omluvně hleděl. ,,Tady jsi," pohladila jsem ho po vlasech a usmála se na něj.

,,Omlouvám se, já vážně nevím co to se mnou je." 

,,Airen ti něco provedl a jen stačí přijít na to co," odpověděla jsem a ohlédla se na Ria, který se opíral o zábradlí a díval se na nás. ,,Díky, Rio." 

,,Ochranitelské instinkty draků," podotkl ženský hlas a já spatřila od kormidla přicházet ženu ve vysokých botách a rudém dlouhém plášti se zlatými knoflíky. ,,Jak pozoruhodné a milé to od tebe bylo, Rio." Viděla jsem jak drak protočil panenky a Miran si vedle mě povzdechl.

,,Přestaň rýpat, Viv," poradil jí znuděně Rio a obrátil se na ní. Už týden jsem tu Vivien neviděla, což mě docela překvapilo, ale teď byla tady. Rudovlasá siréna ve své lidské podobě byla vždy okouzlující a ráda popíchla svého přítele, kterým byl náš milý mořský drak. Žena se zasmála zvonivým smíchem a zamrkala dlouhými řasami. 

,,Copak se stalo našemu vlčátku, copak jsi mu provedla, Stíne?"

,,Dobře ti radím, Viv, abys vážila slova. Ten kluk dnes není dobře naladěn a myslím, že mu chybí jen trochu, aby se na tebe vrhl," podotkl kapitánův znuděný hlas. Rudovláska se na něj otočila a já zachytila její sladký úsměv. Mořské víly možná stahovaly námořníky z lodí a krmili se jimi, ale tahle nebyla stejná, tahle se totiž do námořníka zamilovala a tím šťastným byl právě Halkor, který jí teď úsměv oplatil. ,,Je ti lépe, Mirane?" Vlk severu nemluvil, ale přikývl. Moc dobře vím jak se cítí, protože jsem se často cítila úplně stejně jako on a teď potřeboval mou podporu stejně jako jsem jí vždy potřebovala já. Vzala jsem ho za ruku a prsteny o sebe cvakli což mu mělo připomenout co my dva jsme a čím navždy zůstaneme. ,,Měl by sis jít lehnout, do rána bychom měli být ve třičtvrtině cesty do přístavu kde nabereme zásoby a pak ještě týden než dorazíme k tábořišti." Pokývala jsem hlavou a pomohla mu na nohy. Řekl, že to zvládne a že chce být chvíli sám tak jsem na palubě zůstala s kapitánem, drakem a sirénou. Trochu mě mrzelo co se stalo a hlavně to, že mě od sebe odehnal, ale co by se od chlapa dalo čekat jiného, vždy si své problémy řeší sami. Povzdechla jsem si a podívala se na trojici. Rio a Vivien se popichovali zatímco Halkor se usmíval při pohledu na sirénu.

,,Vážně? A co mi uděláš, dráčku, spálíš mě ohněm...Ah," zasmála se škodolibě. ,,Ty vlastně nemůžeš," vyplázla na něj jazyk a to draka naštvalo tak že po ní hrábl, ale to ona už skočila přes palubu a drak hned za ní. Rychle jsem se naklonila přes zábradlí a viděla máchnutí rudé ploutve a pak modrého velkého ocasu draka, který zmizel pod hladinou stejně rychle jako rudá skvrna v temné hlubině. 

Pohlédla jsem na Halkora, který se tiše smál a já řekla: ,,Vážně jí miluješ, že?"

,,Jako ty Mirana," odpověděl kapitán a pak si ztěžka povzdechl a dodal: ,,Ale já se jí budu muset vzdát, siréna by neměla nikdy být připoutaná k člověku a brzy by se měla vrátit do moře ke svým družkám." 

,,Neopustí tě," řekla jsem a dívala se na jeho neutrální tvář. Sledoval obzor tam kde moře splývalo s oblohou a vypadalo to jako celek. Neodpověděl na to co jsem mu řekla.

,,Když jsem na moři cítím se naživu jako bych konečně někam patřil, připadám si jako bych byl úplný a součást moře i nebe." Zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem na hvězdy, které se nad námi třpytily jako milióny a milióny světlušek. Mohla jsem a cítila jsem jeho smutek ze ztráty milované osoby a měla jsem pocit, že to není vše co ztratil nebo ztratí a to mě bolelo ještě víc. Opatrně jsem se přiblížila a položila mu ruku na tu jeho, která pokojně spočívala na zábradlí. Nehýbal se, pár sekund nehybně stál se zdviženou hlavou a pak jí pomalu dal dolů a otočil se ke mně jakoby si až teď uvědomil, že se ho dotýkám. ,,Vážím si toho, že tě mám po boku, Naro, ale teď nejsem ten co tě nejvíc potřebuje," ukázal hlavou na dveře kajuty kde byl Miran sám. Pokývala jsem hlavou a ruku vrátila k pasu a vykročila ke dveřím, ale pirát mě zadržel a ještě krátce objal jako bych byla malé dítě. ,,Nenech ho propadnout se do temnot jako se to stalo mně, ano?" Nevěděla jsem proč mi tohle říká, nechápala jsem, ale pak jsem pochopila co tím myslel a konečně jsem mu mohla dát odpověď, kterou jsem tu noc nedokázala říct.