Kronika tmy

49. Král a válečník

Než jsem šli do zámku udělalo se mi lépe a zase jsem mohla myslet na důležitější věci než bylo mé bolavé břicho. Musela jsem se soustředit na úkol, který jsem musela splnit a znovu se mi v hlavě promítla věta, že pokud selžu ostatní za to budou platit krví a to jsem nemohla dopustit. Za své chyby buď zaplatím sama nebo zvítězím. Pohlédla jsem na Mirana, který byl napnutý jako struna když jsem se blížili k branám zámku. O krok před námi šel Veron ve své tmavě modré honosně vypadající kazajce a pouze lehké zbroji s jedinou zbraní, kterou byl meč. Bylo skoro jisté, že zde k ničemu nedojde, ale nemohla jsem odtud odejít beze zbraní. Znovu a znovu se mi v hlavě promítal moment kdy ve Městě zlodějů vybuchla budova a z kouře vyšel Airen se svými poskoky, kteří se jako šelmy vrhli na kořist. Kývla jsem na jednoho z vrahů hlídajících u brány, který salutoval svému kapitánovi a nám. 

,,Moc se mi to nezamlouvá," zavrčel mi Miran do ucha a ošil se když se na něj upřel další pohled vojáka u dveří. Věděla jsem jak moc se mu to nelíbí a proto jsem ho chytila za ruku a jemně jí stiskla, abych mu dala najevo, že vše bude v pořádku. Stisk mi oplatil poněkud silněji což pro mě byla jasná odpověď, že mi věří ale stejně se mu to příliš nelíbí. Nepustila jsem jeho ruku celou cestu skrze zámek až do chvíle než se Veron zastavil přede dveřmi do sálu a otočil se k nám. 

,,Dobře, chovejte se slušně," ta slova patřila spíše Miranovi než mě a než jsem stačili něco namítnout otevřel je dokořán. Ten sál byl jako vždy úžasný, velký a tentokrát tam bylo více lidí než jsem obvykle vídala. Převážně to byli vrazi v černém nebo panstvo v křiklavých oděvech a nevšímali si nás, to jsem oceňovala. Samozřejmě se někteří otáčeli za Miranem, protože jeho oblečení nevšední a celkově on byl trochu jiný než ostatní. Můj bratr se pozdravil s několika svými vojáky a před trůnem se uklonil dvojici králů, kterou jsem dobře znala. Nevěnovali pozornost hovoru svých poddaných a věnovali se společnému tichému rozhovoru. Neuniklo mi, že Jae'hal na opěrce drží Demoranovu ruku a něco mu šeptá zatímco druhý král se směje. Když spatřili, že se jim Veron uklání zpozorněli a už se usmívali oba. 

,,Příteli." Šedovlasý král rozpřáhl ruce a sešel těch pár schodů od trůnu aby svého nejlepšího přítele objal. ,,Dlouho jsi tu nebyl a už se mi začalo stýskat," dloubl do něj přátelsky loktem. Chovali se jako malý kluci a já musela zakrýt úsměv skloněním hlavy. Jae'hal se na mne podíval když zaslechl můj tichý úšklebek. ,,Naro, tebe taky rád vidím, děvče." Udělal krok ke mě, ale Miranův prudký pohyb ho zarazil. V tu ránu u nás stál Demoran a hleděl si s Miranem do očí. Vlk severu stál přede mnou a Demoran naopak před Jae'halem. Zdálo se mi to jako pud berserků, že musí chrániti své milované před potencionální hrozbou. Švitoření kolem nás utichlo a já se rozhlédla. Vojáci stáli se zbraněmi napůl vytaženými z pochvy a dvořané čekali co se bude dít dál. Veron mezi ně vstoupil včas. Opatrně položil ruku Miranovi na hrudník a Demoranovi udělal to samé, ale už s menší obezřetností. 

,,Uklidněte se vy dva a hlavně netropte scény, ano?" 

Chytila jsem Mirana za rameno. ,,Neublíží mi, nemusíš mít strach," ujistila jsem ho a druhou rukou ho opatrně pohladila v dlani. Vlk severu kývl a couvl o krok zpět načež ustoupil i Demoran, ale jeden druhého nepřestali pozorovat.  

,,Co si promluvit osamotě?" Navrhl král se zlatou korunou a kývl ke dveřím. Všichni jsem souhlasili s tím, že zde je moc velký hluk na jednání a proto jsem odešli do jídelny, jen nás pět. Veron za námi zavřel dveře a já se konečně mohla přivítat se svými přáteli. Mému snoubenci se to moc nelíbilo, ale poslušně stál opodál a v tichosti vyčkával. Objala jsem Jae'hala a pak Demorana. 

,,Chyběla jsi nám tu, neměl jsem koho učit," řekl mi berserk a pak se podíval na Mirana. Nejistě si rukou zajel do černých vlasů a málem shodil korunu, kterou měl na hlavě posazenou. ,,Ty musíš být Miran," řekl mu. Vlk mlčky přikývl a odhrnul si z očí vlasy, které mu sklouzli do čela. ,,Moc se omlouvá za ten výstup, ale je to instinkt." 

,,Vím o čem mluvíš," odpověděl a Demorana zřejmě zvuk jeho hlasu překvapil. Nevím co na něm bylo tak zvláštní. Jeho hlas byl dost zvučný obvykle s tvrdým tónem ale i přesto byl jemný. Králi chvíli trvalo než se vzpamatoval. 

,,Slyšel jsem hodně o tvém otci a vždy jsem ho obdivoval a o tobě mi Nara taky hodně vyprávěla. Mimochodem pěkný prsten," podotkl a ukázal na jeho ruku kde se leskl černý kroužek. V tu chvíli se probral i můj bratr tiše diskutující se svým nejlepším přítelem. Podíval se na Miranovu ruku a pak na mou, kterou jsem včas neschovala za záda. Podívala jsem se na Demorana, který se kousl zevnitř do tváře. ,,Omlouvám se, zřejmě jsem řekl moc." 

Přízračnému chodci bylo jedno jestli se má řešit důležitá věc nebo ne prostě se zeptal: ,,Vy jste se vzali? Neřekla jsi mi o tom." 

,,Nevzali jsem se." 

Demoran chtěl napravit co pokazil a proto řekl: ,,Nevzali se, to by jejich prsteny měli okraje, jsou jen zasnoubení." Magické prsteny? Proto jsem z něj cítila tu podivnou magickou auru.

,,To jsi mi ale taky neřekla." 

,,Nikdo to neví, Verone, tak se uklidni ani ty jsi mi neřekl, že se oženil," vrátila jsem mu to a on zmlkl. Byli jsem vyrovnáni. ,,Mirane tohle je Demoran, princ z královského rodu, znáš ho." Vlk opět tiše přikývl, byl dnes poněkud skoupí na slovo. ,,A to je jeho manžel Jae'hal." 

,,Rád tě poznávám, Mirane," řekl mu druhý král, ale tentokrát zůstal usazený na své židli a nepokusil se ke mě přiblížit. Nemohla jsem riskovat, že by se tu můj snoubenec a král porvali ve svých zvířecích podobách, nebylo by to úplně vhodné. 

Omlouvám se, ale absolutně nic nemůžu stihnout. Škola a práce mi dává zabrat víc než dost a nemám čas vůbec nic napsat, doufám, že se to brzo zase srovná a budu moct vydávat kapitoly každý den. Snad jsem vás tím moc nezklamala...