Kronika tmy

61. Svatební den

Demoran trval na tom, že svatba proběhne na hranici našeho a Miranova světa proto nás také odvezl do královského města kde jsem se navždy měla svázat s Vlkem severu, který se zdál být smířený s tím, že už navždy bude jen se mnou. Já na tom byla jinak, byla jsem hrozně nervózní tak bylo skoro nemožné užívat si pohled na tak překrásné velké město, které se tolik lišilo od Wenoru dokonce i od Alikate. Nemohla jsem si užít setkání s Demoranovými dalšími sourozenci, kteří ho všichni rádi viděli a už vůbec ne žádnou zábavu pokud šlo o ní byla jsem jako někdo kdo vtipu ani zábavě nerozumí ani slovo. Nemohla jsem kvůli tomu blížícímu se dni ani spát a skoro ani jíst, ale stejně jsem předstírala, že mi nic není. Samozřejmě na to nikdo nepřišel, protože všichni byli dost zaneprázdnění a to včetně Mirana, které ho si náramně oblíbili princové a neustále s ním chtěli trávit čas. Občas jsem je slyšela mluvit když jsem byla s Demoranem v trůnním sále a povídali jsem si, aby mě přivedl na jiné myšlenky. Mluvili o boji, Ragnarovy, lovech, kouzlech i o světě za hranicemi hor, protože oni sami tam nikdy nebyli. Neskutečně je zajímala má magie a proto jsem je občas učila jak se proti ní bránit a nebo jsem je jen bavila temnou magií, ale sama jsem přitom potají trénovala vytváření postav. Dokázala jsem vytvořit oblečení přesně odpovídající tomu co osoba, kterou jsem zrovna tvořila nosila, ale stále mi nešlo jí udržet příliš dlouho a už vůbec vytvořit i tvář, vždy to skončilo stejným neúspěchem. Šlo ovšem jen o zabavení před mou vlastní svatbou před kterou jsem se skrývala jak to jen šlo, ale noc před tím jsem věděla, že teď už se tomu neschovám. Já, Miran i Veron jsem bydleli v zámku, ale tu poslední noc před obřadem jsem já a Miran byli odděleni což mě znepokojovalo ještě víc. Jen díky němu jsem v noci mohla spát a teď jsem nezamhouřila oka. Neustále jsem se převalovala v posteli, chodila po pokoji nebo prostě jen stála na balkóně a dívala jsem se ven na hvězdy i město. Nemohla jsem za Miranem ani jít, hlídali mě, abychom se nemohli před zítřkem setkat a to mě děsilo nejvíc. 
 Na tom balkóně jsem zůstala do svítání a přemýšlela o různých věcech, magii, nebezpečí, Airenovi a jeho vojácích a armádě, o mě, přátelích, mých bratrech a rodině i o Miranovi a o dítěti, které jsme mohli mít. Zastesklo se mi dokonce i po Zemi pouští a mých přátelích tam i všude jinde po světě. Chtěla bych, aby tu se mnou byli, alespoň jeden. 

,,Já tu budu," uslyšela jsem za sebou známý hlas. Otočila jsem se a spatřila Airiana, který stál ve dveřích balkónu a usmíval se na mě. ,,Vždycky tu pro tebe budu," dodal a na okamžik sklonil hlavu na znamení úcty. 

,,Sluší ti to," odpověděla jsem na jeho povzbuzující návštěvu. Přelétla jsem jeho oděv pohledem. Byl oblečený do slavnostního což byla krásná černá kazajka zdobená zlatem, vysoké vyleštěné černé boty pod kolena, černé kalhoty a žádnou zbraň. 

Airian se dotkl své kazajky a narovnal si límec. ,,Díky, snažil jsem se když se má nejlepší přítelkyně vdává. Lituji, že tu nemohou být všichni, které bys tu chtěla mít, ale věřím, že až bude po všem oslavíte to společně." 

,,Děkuju, že tu budeš, Smrtonoši," usmála jsem se na něj při vyslovení té přezdívky. Zakřenil se a objal mě. Pak se ovšem ozvalo zaklepání a než jsem stačila něco říct ve dveřích stál můj bratr. 

,,Airiane," pozdravil prince, který na jeho pozdrav kývl a odstoupil ode mě. ,,Naro, něco jsem ti přinesl a ty bys měl vypadnout dřív než má shovívavost, že jsi s mou sestrou v pokoji osamotě dojde svého konce a já se na tebe vrhnu." 

,,Jako bych byl už pryč, Verone, uvidíme se na obřadu." Naposledy na mě mrkl a zmizel v mém stínu. Veron se usmál a položil na postel středně velkou truhlici zdobenou krásnými rytinami, které jsem ještě nikdy nikde neviděla.

,,Jak přesně že jste se s Airianem potkali?" 

,,Znám ho stejně dlouho jako ty, kamarádili jste se," podotkl a narovnal se. ,,Připravena?" 

,,Ne," zavrtěla jsem hlavou a promnula si unavené oči. I když bych se teď pokoušela spát neusnula bych. ,,Musím tam?" Přízračný chodec oděný do světle modré kazajky s tmavě modrými výšivkami doplněnými černými kalhotami a stejně barevnými botami ke mě přišel blíž tak, že nás od sebe dělilo sotva pár centimetrů.

Zvedl mi hlavu tak, aby prozkoumal mé oči díky kterým do mě viděl. Ta podoba byla fascinující, byla jsem jako on a ona zase jako já. Podobné rysy tváře, stejná barva očí a dokonce i výrazy a postoj, zaručeně jsem byli sourozenci. ,,Nemáš se vůbec čeho bát. Budu tam s tebou a kdyby se cokoliv dělo, proženu mu srdcem něco ostrého." Chabě jsem se usmála při jeho pokusu zlehčit atmosféru v pokoji. ,,Zvládneš to, sestřičko, je to pouze formalita. Stále to mezi vámi bude stejné." 

,,Mám strach, že se něco pokazí." 

,,Nepokazí, slibuji," zašeptal mi a pak objal. Potřebovala jsem to. Cítit jeho vůni, teplo a jeho ruce na mých zádech. Byl má rodina a já ho teď potřebovala, protože jsem měla strach. Nebojím se postavit Airenovi i když přitom možná zemřu, ale mám strach vzít si muže, kterého miluji nade vše na světě a udělala bych pro něj cokoliv. ,,Láska je děsivá, Naro, ale odvážní se nemají čeho bát." Něco na tom bylo. ,,Teď otevři tu truhlu," ukázal na postel a políbil mě na spánek. Podívala jsem se stejným směrem a pomalu jí začala otevírat když mi jí ochotně přinesl a podržel. Byli v ní překrásné bílé šaty zdobené zlatem a bílým vlčím kožichem. Nějak se mi slova zadrhla v hrdle a měla jsem pocit, že se nenadechnu. ,,Rád bych řekl něco jako: ,matka by byla pyšná' nebo že ty šaty jsou po ní, ale oba víme, že je to nesmysl. Proto ti řeknu jen to, že jsem je koupil už před mnoha lety a to pro tebe. Věděl jsem, že až se setkáme jednou přijde den kdy je budeš potřebovat." 

,,Nevím co na to říct... Já... moc ti děkuju." 

,,Není to jen má zásluha," uznal trochu neochotně. ,,Flaym byl poněkud neoblomný pokud šlo o jejich koupi a navíc doladil detaily jako je ten kožich a zlato, má větší vkus pro módu než já." Políbila jsem svého bratra na tvář. ,,Děkuji." 

,,To já děkuji vám oběma, jste úžasní a já jsem moc ráda, že vás mám." Veron na mě chvíli láskyplně zůstal hledět, což u něj bylo dost neobvyklé a pak jsem si všimla jak se mu oči zaleskli. ,,Ty brečíš, velký brácho?" Zeptala jsem se. Bratr rychle otočil hlavu stranou a začal předstírat, že nemá pořádně upravené vlasy jen aby zakryl slzy. 

,,Ani náhodu. Měla by ses obléknout aby Miran dlouho nečekal," podotkl a odložil bednu když jsem si z ní vzala šaty i korunku, kterou prý Flaym ukoval podle svých i Veronových návrhů. Oběma jsem jim byla moc vděčná, vlastně jsem byla vděčná všem, kteří mě drželi nad vodou když jsem se topila. 

Tohle mi trvalo napsat hodně dlouho, ale díky bohům se to povedlo a konečně to můžu vydat.