Kronika tmy

81. Špehování

Tábor se rozkládal po široké louce a jak jsem říkala vlálo nad ním několik vlajek. Viděla jsem modrou s nějakým znakem, který se na dálku rozeznat nedal; šedou s S a trnovou korunou, která patřila Služebníkům věčnosti a pak tu co patřila Podvodníkům, zbytek jsem už neviděla, protože se mi ty barvy mlžily. Miran zakňučel a stáhl uši k hlavě když cítil jak mi po tvářích steklo pár slz.

,,Tohle nemůžeme vyhrát a i kdyby," polkla jsem na prázdno, ,,nespočet životů bude ukončeno. Jak mohl získat takovou armádu?" Zasténala jsem. Miran se proměnil na zpět a povylezl trochu výš, aby lépe viděl i na stany pod námi. Oba jsem viděl trénovat vojáky i jsme slyšeli nářek těch trestaných co něco neudělali správně.

,,Bude to těžký boj," uznal Vlk severu a podíval se pozorněji do středu tábora. ,,Pojď blíž, hlídky tu nejsou a my lépe uslyšíme co se děje tam," ukázala na velitelský stan. Přikývla jsem a zakryla nás oba kouzlem zatímco jsem se plíživým krokem přibližovali na spodnější okraj skály, který byl přímo nad velitelským stanem. Kamenná cesta plná prachu a podkluzujících kamenů nebyla pro plížení ideální, ale nikdo si nás nevšiml, alespoň jsem v to doufala. Stále jsem byli vcelku vysoko, ale lépe jsem viděli na velký bílý stan s modrými praporci, který hlídali vojáci ve stejně modrých zbrojích jako měli ti dva co jsem se s nimi potkali před chvílí. Měli v rukou trojzubce, kterými asi nahrazovali halapartny a kopí. Zaklekla jsem a spustila kouzlo, které nás zakrývalo po cestě sem a zaposlouchala jsem se do zvuků kempu. Mou pozornost hned přitáhl Airen jehož rudá hříva se vynořila ze stanu. Všichni jemu i osobě podobného vzrůstu jako byl on, která kráčela asi o krok za ním uskakovali z cesty. Divila jsem se, že na sobě nemá zbroj, ale jen volnou bílou košili, zdálo se jakoby právě vstal a už byl rozčílený. Najednou se prudce otočil a já mohla spatřit jeho naštvaný výraz. 

,,Je mi jedno co si myslíš a je mi jedno co říká otec, neměl právo nazývat mě zbabělcem," řekl. Slyšela jsem to tlumeně kvůli ostatním zvukům, ale dalo se to lehce rozeznat. ,,Já byl ten kdo dal dohromady jeho rozprášenou armádu, já!''

,,To co z ní zbylo," podotkl ten v kápi. ,,Není snad pravda, že většina vojáků přeběhla po smrti tvého otce?" Musela jsem se hodně soustředit jen na jejich hlasy abych slyšela co si říkali. Každopádně mi dělalo radost vidět Airena takhle vzteklého.

Ten rudovlasý bastard ho chytil za límec jeho černé kápě. ,,Neriskuj mou trpělivost." 

,,Udělala jsem cos chtěl a to, že se ti nelíbí co ti řekl není má chyba." Odstrčil jeho ruce a oprášil si neviditelná smítka z ramene. Airen běsnil a stíny pod jeho nohama se plazili kolem a rozšiřovali se. Najednou se ozval třetí hlas, špatně rozeznatelný, alespoň jeho přízvuk a tón hlasu, ale slova jsem slyšela dobře. 

,,Kupodivu má pravdu," řekl a muž, kterému patřil vyšel odněkud z uličky mezi dvěma modrými stany. ,,To že se ti nelíbí co otec řekl není chyba toho nekromanta." Rudovlasý vrah pomalu otočil hlavu k druhému rudovlasému, který ke mně a Vlkovi stál zády, ale moc dobře jsem viděla ty rudé vlasy i černé rohy, které z nich rostly jako dva pokřivené stromy bez větví a listí. Nevím proč, ale to ranní světlo bez slunce, které k nim ještě nedošlo dělalo odstín jejich vlasů úplně stejný. Podívala jsem se na Mirana, který měl uši stažené až k hlavě a cenil při pohledu na ně tesáky.

Airen si draka před sebou prohlédl jakoby to byl někdo u koho váhá zda ho zabít nebo ne a pak skrze zatnuté zuby ucedil: ,,Co kdyby ses do toho nepletl, Craine?! Neříkal jsi náhodou, že se neúčastníš?" Nerozumně jsem co odpověděl, ale zřejmě odpověděl, že řekl, protože Airen se narovnal a odsekl: ,,Tak co tu ještě chceš?!" Další tichá odpověď při které se tentokrát otočili oba na nekromanta, který rozhodil rukama. Neslyšela jsem nic kvůli okolnímu hluku, který způsobil jak můj manžel svým vrčením tak i tlučení do kovadliny nebo třesk mečů. Sledovala jsem jak muž v černé kápi něco vykládá podle toho jak gestikuluje a sem tam mu Airen dá nějakou krátkou odpověď, ale jeho vztek neustupoval. Najednou se mezi nimi rozhostilo ticho a já vyčkávala co se stane. Dokonce jsem při tom absolutním tichu mezi nimi natáhla tětivu a namířila na Airena. Mohla jsem to ukončit hned teď a hlavou mu prohnat šíp a zabít možná i toho draka co stál vedle něj než by stihl zareagovat. Nadechla jsem se a s výdechem jsem chtěla vystřelit. Najednou ovšem Airen popadl nekromanta za hlavu a prudkým škubnutím mu zlomil vaz. Miran sebou trhl a já pomalu sklonila luk. Tělo mága se skácelo do bahna a ještě sebou škubalo v posmrtné křeči. Drak do jeho mrtvého těla kopl a pokrčil rameny. Já jsem polkla a podívala se na Mirana, který se mi díval do očí. Měli bychom vypadnout, usoudila jsem a ukázala hlavou na strmou cestu zpět nahoru. Pomalu a ve vší tichosti jsem tam začali lézt a pokoušeli jsem se nedělat žádný hluk a už vůbec neshazovali kamínky, které by na nás dva mohli upozornit. Čekala jsem nějaký obrovský problém když jsem se vyškrábali nahoru a spolu se vraceli zpět k mému koni, ale ten nepřišel. Přišlo mi divné jak moc lehce to šlo a až příliš jednoduché a každým okamžikem jsem čekala problém, který přišel když jsem se vrátila do tábora a po schůzce s veliteli oddílů se kterými jsem se dohodli na taktice útoku a těch blbostech kolem toho. Byl jsi tam, víš co se tam dělo, takže ti to znovu nemusím celé popisovat, protože by to zase bylo zdlouhavé a nudné. Ten problém nastal vlastně až druhý den kdy se Airen rozhodl pomstít za špehování jeho tábora a vedl první vlnu útoku mnohem dřív než jsem čekali a my se nestihli připravit, alespoň ne zcela. Měl na své straně moment překvapení a proto se stalo to co se stalo.