Kronika tmy

57. Odpuštění

Zůstala jsem sedět na posteli. Miran se vrátil až dost pozdě v noci a kulhal. Vzhledem k tomu, že z něj byl cítit kouř a spálená krev a maso mu tu ránu musel vypálit. Nevěděla jsem co bych mu měla říct. Omluvit se nebo mu vysvětlit co se stalo bez omluvy? Nenapadala mě žádná slova a prostě jsem se na něj jen dívala, ale on mi pohled ani jednou neoplatil. Dělal jako bych tam vůbec nebyla a prostě se jen svlékal. Posunula jsem se na posteli blíž ke spodnímu okraji postele. 

,,Mirane, moc se ti za to omluvám," zkoušela jsem klasickou omluvu, protože mě nic lepšího za ty 2 hodiny nenapadlo. Uznávám, měla jsem strach, že kvůli tomuhle divadýlku mě nechá dělat si co chci a přehodnotí své rozhodnutí se zásnubami. Uznávám, nechtěla jsem ho ztratit a tohle byl podle mě první krok k tomu, aby už mě nikdy nechtěl vidět. ,,Neměla jsem se s tebou hádat a už vůbec..." 

,,Mlč," řekl a rukou mi naznačil abych zůstala zticha. Poprvé od té doby co jsem přišla se na mě podíval. Netvářil se naštvaně, ale spíš nešťastně.

,,Já..." zkoušela jsem to dál, ale on ke mě i přes tu bolest přišel a políbil mě.

,,Když ti řeknu abys mlčela, tak mě poslechni," řekl a políbil mě znovu abych opět nemohla nic říct. ,,Nezlobím se na tebe, Naro, mám o tebe jen strach. Nezranila jsi mě úmyslně, vím to, ale musíme ti najít lék." 

,,Žádný není." 

Vlk vzal mou tvář do dlaní a posadil se na postel vedle mě. ,,Na všechno je nějaký lék a já ho nepřestanu hledat dokud ho nenajdu. Tohle už se opakovat nebude, slibuju." Objala jsem ho. Ucítila jsem polibek do vlasů i jak mi do nich zabořil prsty. ,,Slibuju," zopakoval a já se dotkla jeho tetování na ruce. Uklidňovalo mě cítit jeho teplo a slyšet tlukot jeho srdce. Vždy to pro mě byla útěcha, i při těch nejhorších nočních můrách a myšlenkách. ,,Sněm je připraven, za dva dny se všichni sejdou a my dva u toho budeme." 

,,Co pak?" 

,,Pomůžu ti s čímkoliv budeš chtít a najdu pro tebe lék, který ti pomůže," broukl mi do ucha a znovu mi vtiskl polibek. Oplatila jsem mu to a usmála se na něj. ,,Copak?" 

,,Znovu si nechám udělat to tetování," odpověděla jsem a pohladil ho po zápěstí levé ruky kde měl vytetované mé jméno. Miran se usmál a v očích mu zajiskřilo, vypadal teď trochu jako kočka. 

,,Co třeba u nás ve vesnici?" 

,,Jak to mám brát?" Uvelebila jsem se mu v náruči a dívala se na jeho tvář zatímco on otáčel mým náhrdelníkem. 

,,Jako svatební dar," políbil mě na čelo a pak na ústa. ,,Co kdybychom šli spát? Musíš být unavená." 

,,A ty jsi ztratil dost krve," podotkla jsem a zvedla se abych si následně lehla zpět na svou stranu postele. Miran odhodil stranou svůj opasek a s námahou si lehl na druhou stranu. ,,Pojedeš se mnou do Země pouští?" Zavrněla jsem když jsem si lehla na jeho rameno. Vlk zakňučel a pohladil mě po vlasech. 

,,Do toho horka? Nemůžu na tebe počkat doma?" 

,,Necháš svou manželku bez ochrany?" 

Berserk se na mě podíval a usmál se. ,,Jsi pěkně zákeřná, víš to?" Zeptal se mě a já se na něj sladce usmála abych mu jeho slova potvrdila. ,,Uvidíme." Zavřela jsem oči a už se ho na nic neptala. Oba jsem byli unavení a měli jsme o čem přemýšlet. Miran měl možná pravdu. Nemusel tam se mnou jezdit mohl shánět posily jinde. Nechtěla jsem mu to teď říkat, ale rozhodně mu to řeknu až na to přijde řeč. Přeci jen nás tlačil čas a pokud jsme vše chtěli mít ještě před tím než se Airen rozhodne válku konečně začít naplno museli jsme se rozdělit a pracovat každý na své vlastní misi. Navíc... Airen nás nemůže sledovat všechny, když se rozdělíme budeme mít větší šanci že se zaměří jen na jednoho. Bude to těžké, ale možná... Ne, na konec toho příběhu je ještě příliš brzy.