Kronika tmy

25. Teorie

Smrt Khána byl pro mě takový zlomový bod. Den poté co jsem se to dozvěděla jsem byla nepříčetná a uvědomovala jsem si to, bylo to způsobené truchlením nad ztrátou mého dobrého přítele. Nikdo se mi nepokoušel ten den odporovat ani se mi postavit do cesty až na jednoho člověka. Běsnila jsem celý den a vydávala rozkazy nejen o tréninku, ale také o všem ostatním. Měla jsme vztek na všechny a všechno. Ovšem do cesty ze které mi všichni šli kamkoliv jsem přišla se nakonec jeden odvážlivec postavil. Procházela jsem kolem kováren a pekárny do sídla a všichni rychle začali dělat svou práci abych je náhodou neseřvala. Cestu mi ovšem odvážil zastoupit pouze jediný člověk. Miran stál uprostřed uličky mezi kovárnami, obchody a propastí jež vedla do nižších poloh Podsvětí. Spadnout tam by znamenalo jistou smrt. Zastavila jsem se v uctivé vzdálenosti od něj což byli tři kroky- stejně jako od protivníka.

,,Jdi mi z cesty, Vlku," sdělila jsem mu nevrle. Neměla jsem na něj čas a popravdě ani náladu.

Berserk se nepohnul. ,,Ne, dokud nepřestaneš řádit."

,,Jdi mi z cesty! Hned!"

,,NE," zopakoval mi svou odpověď a to mě dopálilo ještě víc. Zažehlo to ve mně oheň a já cítila jak mi narůstá moc. Znovu jsem měla pocit jako bych na zádech cítila podivnou a známou tíhu na zádech, přesně jako v den kdy jsem donutila toho démona ve Městě pouští zmizet. ,,Has tricks skåmmir inte meg." Jeho věta: Mě těmi svými triky nezastrašíš mě dopálila ještě víc a proto jsem tasila meč, který jsem měla od rána u pasu. Tíha se tedy přesunula do mé pravé ruky. Miran vypadal jakoby to čekal a v rukou za okamžik držel své zahnuté nože na stahování zvěře. Kolem nás se rozhostilo ticho jako před bouří, která vzápětí nastala. Okamžitě jsem na něj zaútočila, potřebovala jsem si vybýt smutek i vztek, který se mnou od včerejška cloumal. Nemohla jsem myslet a proto mi nedošlo, že mi tím chce vlastně pomoct. Jednoduše jsem si s ním vyměňovala údery. Tančili jsem kolem sebe a točili se jako profesionálové. Vypouštěla jsem všechny zvuky od udiveného hvízdání, vyjeknutí i sázení si na mou či Miranovu výhru, bylo mi jedno kdo mi musí odskakovat z cesty i kolik lidí bychom tímhle malým soubojem mohli zranit a trochu jsem se za to potom styděla. Teď jsem ovšem byla v bojovém stavu, který se dal zahnat jen vítězstvím nebo prohrou, kterou jsem začala pociťovat ve chvíli kdy mě Miran přestal šetřit a začal bojovat jako berserk, bez špetky citu a vlídnosti. Nepanikařila jsem, ale bojovala tak jak jsem trénovala a jak jsem to uměla. Pokoušela jsem se proložit své silné údery parírováním, lehkými údery kombinovanými prvky ze Země pouští a hlavně úskoky. Zkoušela jsem tančit, přesně jako mě to učil Wendigo, ale na to byl zde příliš malý prostor. Podařilo se mi před Miranovým nemilosrdným úderem uskočit do strany, ale přepočítala jsem kroky a ten jeden úkrok stranou se mi vymstil. Noha se mi sklouzla po okraji propasti nad kterou jsem balancovala a už jsem se viděla na dně té černé jámy když mě Miran zachytil. Pohotově mě popadl za okraj koženého hrudního plátu a přitáhl mě k sobě. Podívala jsem se na jámu za sebou a pak jemu do očí. Znala jsem ten pohled i zúžené zornice, vyčítal mi to.

,,Díky," šeptla jsem a odstrčila jeho ruku, kterou stále držel můj hrudní plát z tuhé černé kůže. ,,Omlouvám se, za to divadlo." Omluvila jsem se všem, kteří kolem nás stáli a zvědavě sledovali co se bude dít dál. Pak jsem se vrátila do sídla a chtěla jsem tam zůstat a zbytek práce přenechat svým bratrům, zlodějům, vrahům a špiónům, jednoduše ostatním. Už jsem způsobila dost potíží a tak jsem se chtěla zavřít do pokoje a nelézt nikomu na oči. Jen jsem za sebou zavřela dveře a chodila sem tam a znovu si povídala sama se sebou. Airian se mi do toho naštěstí nepletl, takže jsem si mohla povídat sama se sebou.

,,Zase ta tvá samomluva," pronesl Miran za mými zády. Hodila jsem po něm nůž, který se zabodl do dveří těsně vedle jeho hlavy, ale s ním to ani nehnulo. ,,Příště bys měla mířit lépe pokud tolik toužíš se mě zbavit." 

,,Nech mě být, Mirane," odpověděla jsem mu na to a zabodla nůž do stolu. ,,Pochop, že s tebou některé věci rozebírat nechci." Trochu jsem doufala, že ho to urazí a on mě nechá s mými myšlenkami černějšími než propast do níž jsem málem spadla před chvílí, ale on zůstal v mém pokoji a jen se pomalu coural ode dveří k pohovce před krbem. 

,,Vyprávěl jsem ti už o Andvariho prstenu?" 

,,Ne," ztěžka jsem se usadila na židli a podepřela si bradu. Neměla jsem náladu na příběhy, ale Miran měl vždy nějaký důvod mi je vyprávět. 

,,Když byl jednou Loki a Všeotec u vodopádů Loki nedopatřením zabil vydru kamenem, ale ta vydra byla přeměněný trpaslík. Jeho rodina sebrala Lokimu kouzelné boty a Ódinovi meč, který odmítli navrátit dokud za to nezaplatí velkým množstvím zlata," podívala jsem se na něj. Prsty bubnoval do kůže na pohovce a nejistě shlížel na zelenou deku jež jsem nechala ležet na zemi. Nechtěla jsem ho přerušovat a přehlédla jsem krátkou pauzu mezi vyprávěním. ,,Ódin poslal Lokiho aby zlato našel a přinesl ho. Bůh lsti šel k řece a ulovil tam lososa se zlatými šupinami. Stejně jako vydra i losos byl přestrojený trpaslík, kterého Loki přesvědčil, aby mu dal všechno své zlato. Trpaslík- Andvari mu dal vše, ale chtěl si nechat prsten, který mu nakonec Loki vzal když ho spatřil. Trpasličí kovář s neskrývaným hněvem boha varoval, že prsten je prokletý a proto si ho Loki odmítl nechat a při první příležitosti ho hodil do hromady zlata, které trpaslíkům odevzdal. Přesně jak Andvari řekl, prsten byl prokletý a každého kdo ho vlastnil nepotkalo nic dobrého. Trpaslíci se o zlato hádali až se ho nakonec jeden z nich zmocnil a ukryl ho neznámo kam, ale on sám se proměnil v draka odhodlaný poklad chránit do chvíle než se mu postaví mladý bojovník." 

Pohlédla jsem mu do očí. Nikdy jsem ho neviděla takhle nervózního u vyprávění jeho oblíbených příběhů. ,,Na co tím narážíš?" 

,,Něco jsem Airenovi musel přinést," přiznal se a zády se opřel o pohovku. Přestalo se mi to líbit. ,,Můj třetí úkol byl to nejtěžší co jsem kdy zažil, ale potřeboval někoho jako jsem já a možná proto mi ho dal." 

,,Než se mu do cesty postaví mladý bojovník," zopakovala jsem jeho slova a nasucho polkla když jsem spatřila jeho výmluvný pohled. ,,Tys zabil draka." 

,,Nebyl to drak, ale ano, zabil jsem ho a ten prsten Airenovi dal. Chtěl jsem jen abys byla v bezpečí a zpět doma." 

Zvedla jsem se ze židle a vybavila si hlavu, kterou Miran nesl sebou a hodil jí k nohám Krále stínů. Někde u té hlavy musel být prsten, protože si pamatuji, že mu ho nepředával osobně. ,,Ví Airen o tom prstenu to cos mi tu právě řekl?" 

,,Myslí si, že mu přinese štěstí a sílu..." 

,,Ale o té smůle a zkáze neví, že?" Miran pokrčil rameny a po chvíli uvažování zavrtěl hlavou. Začala jsem přemýšlet a výčitky i smutek byl rázem ten tam. Pokud to Airen neví bude ho nosit a jelikož je ta pověst skutečná možná budeme mít šanci na jeho zabití, zamyšleně jsem se podívala na okno. Pokud mu to ovšem Severo neřekne, ale pochybuji, že se ho Airen bude ptát na názor. ,,V tom případě máme výhodu. Nikdy by mě nenapadlo, že příběhy ze severu jsou pravdivé," dlouze jsem ho políbila jako poděkování.

,,V každém příběhu je kus pravdy," odpověděl a polibek mi vrátil, ale tentokrát intenzivněji a až mě to zabolelo. Cítila jsem jak mi do úst tečou dva pramínky krve a vzpomněla jsem si na chuť té Airenovi. Něco na ní bylo jiné, nechutnala jako obyčejná krev, ale teď jsem zrovna neměla velký prostor pro přemýšlení.