Kronika tmy

11. Špatná zpráva

Došli mi síly ve stejnou chvíli kdy se Airen v bezvědomí zhroutil na zem. Nechala jsem ho ležet a vrhla se k Miranovi, který se sám postavil a podíval se na muže jež teď bez hnutí ležel na zemi. Viděla jsem mu na očích, že touží potom ho dodělat ale teď jsem neměli čas. Musíme oba zmizet dřív než se Airen probudí nebo se objeví Služebníci věčnosti. Mirana by zabili na místě a mě by spoutali a hodili do vězení dokud by se Airen neprobudil. Co by se mnou ta bestie udělala jsem věděla, ale nechtěla jsem na to myslet. Popadla jsem Mirana za zdravou ruku a rozeběhla se ke dveřím. Miran mě následoval i když se mu při běhu špatně dýchalo. Nemohla jsem ani popsat radost z toho, že jsem venku po takové době, ale nemohla jsem se soustředit na nic jiného než na to, že musíme s Miranem co nejrychleji pryč. Táhla jsem ho do lesa, daleko od sídla kde se stále nic nedělo. Zastavila jsem se až když jsem slyšela šum nedaleké řeky a vydechla jsem si když jsem se ujistila, že nás nikdo ze Služebníků věčnosti nesledoval a nikde poblíž není jejich značka. Vlk se s námahou posadil ke stromu a nepřestával si tisknout ruku na levý bok, obojí měl zraněné. Chtěla jsem se u na to podívat, ale on mou ruku odstrčil a pomalu mi sundal masku. 

,,Chyběla jsi mi, Nar," zašeptal když odhodil stranou masku a můj obojek i pouta zmizeli spolu s tou příšernou železnou maskou, která mi celou dobu způsobovala potíže. ,,Hrozně jsi mi chyběla." 

,,Mirane," okamžitě jsem mu padla kolem krku a rozplakala se radostí. Nemohla jsem uvěřit, že po těch několika v týdnech v jeho dosahu neschopna se k němu přiblížit se ho konečně můžu dotknout. ,,Moc mě mrzí to co se ti stalo," hlesla jsem mezi vzlyky a dál ho objímala i když on přitom občas sykl bolestí. 

,,To nic," vzal mou tvář do dlaní a setřel mi slzy a políbil mě na ústa. Neskutečně mi to chybělo, ale teď jsem si nemohla nechat zmámit smysly, musela jsem se postarat o jeho zranění. ,,Co to děláš?" 

,,Musím ti zkontrolovat zranění, mohlo by to pro tebe být smrtelné." Nechal mě abych mu zkontrolovala ránu na paži, která rozhodně smrtelná nebyla; horší to bylo s žebry a jeho zápěstím. V zápěstí měl nejméně tři zlomené kosti a dvě zlomená žebra mu musela způsobovat nesnesitelná muka. Mohl sotva dýchat a i tak s tím chtěl dál bojovat. ,,Málo kdy se stává, aby berserk zemřel stářím," řekl mi jednou, ale nedokázala jsme si představit, že bych o něj mohla přijít. ,,Musím tě dostat k Julianovi, ale nemám koně..." 

,,Havran je poblíž." 

Neměla jsem čas myslet na to jak se sem Havran dostal, ale hvízdla jsem a doufala, že neutekl zpět domů. Spadl mi kámen ze srdce když se ozval dusot kopyt a mezi stromy se objevil Havran. Když mne spatřil začal vyvádět jako hříbě a já ho políbila na čenich. ,,Taky jsi mi chyběl, kamaráde," pohladila jsem ho po čele a ohlédla se na berserka, který se stěží udržel na nohou. Do sedla se vyškrábal sám, ale musel přitom neskutečně trpět. Věděla jsem, že hraji o čas a proto jsem Havrana hnala co nejrychleji z tohoto území do Julianova domu v Zesayu kde jsem doufala, že bude. Bylo to blíž než Wenor a byla tu možnost, že Miran přežije bez větší zdravotní újmy. 

* * * 

Zoufale jsem bušila na červené dveře Julianova domu, který stál nedaleko náměstí. Nikdo neotvíral a já měla strach, že tady není. Ohlédla jsem se na Mirana, který si stále tiskl žebra a přerývavě dýchal zatímco se opíral o Havranův krk. Kůň poslušně stál a byl mé drahé polovičce oporou. Znovu jsem zabušila na dveře a do očí se mi drali slzy když mě začala pomalu opouštět naděje. 

,,Už jdu. Slyšel jsem i těch dvacet předchozích ran." Julianův hlas byl pro mě vysvobozením. Ozvalo se cvaknutí v zámku a pak už Julian prudce otevřel dveře. ,,Je zavřeno! Co je?!" Obořil se než si všiml, že jsem to já. ,,Naro, jsi v pořádku, ale kdes byla?" Vypadal zmateně. 

,,Na to není čas, Miran zřejmě umírá." 

Julian zvedl pohled k Miranovi, kterému se pomalu podlamovala kolena. ,,Co se mu stalo?" 

,,Airen mu zlomil žebra a ruku," odpověděla jsem a to bylo vše co Julian potřeboval slyšet. 

,,Vezmi ho dovnitř, hned!" Vše se seběhlo velmi rychle. Julian za námi zabouchl dveře a pokynul mi abych ho následovala do zadní části domu kde většinou operoval. Mirana donutil, aby si lehl na stůl pokrytý bílým prostěradlem. Berserk zasyčel bolestí, ale udělal co po něm chtěl. Sledovala jsem jak mu doktor kontroluje ruku, která vypadala v pořádku horší to bylo u žeber. Hned jak se jich dotkl Miran zavrčel jako raněný vlk a prohnul se v zádech. ,,Budu mu muset ty žebra znovu zlomit, jestli mu špatně srostou probodnou mu plíce." 

,,Udělej cokoliv, jen mu pomoz." 

Julian si natáhl rukavice, které leželi na stole hned vedle nástrojů na operování a podíval se na mě. ,,Budeš mi muset pomoc. Podej mi tu lahvičku a to plátno co vedle leží." Udělala jsem co chtěl. Musela jsem si zakrýt nos a ústa když lahvičku otevřel a nalil omamnou látku na plátno. 

,,Co to sakra je?" Zaklel Miran a chtěl vstát, ale Julian mu ruku položil na rameno a přidržel ho na stole. Julian mi podal plátno s tou omamně vonící tekutinou. 

,,Musím tě uspat jinak by sis mohl vážně ublížit a..." 

,,Mám podmínku," skočil mu do řeči Miran. ,,Nara u mě zůstane jinak se uspat nenechám." Teď bylo rozhodnutí na mě. 

,,Budu u tebe, dokud se neprobudíš, slibuji," usmála jsem se na něj a vzala ho za zdravou ruku. Miran se usmál a já mu nos a ústa zakryla bílou látkou. 

,,Dýchej zhluboka, za pár hodin se vzbudíš," sdělil mu Julian a čekal dokud se Miranovi samovolně nezavřeli oči. ,,Dobrá, Naro, dej pryč ten hadr a kdyby se budil zopakuješ to." 

,,Myslela jsem," pronesla jsme opatrně abych ho náhodou nevyrušovala, ,,že se žebra narovnávají bez uměle vyvolaného spánku." 

,,To ano, ale Miran by se mohl špatně hnout a hodně by si ublížil nehledě na to, že by ho to mohlo zabít." Chápala jsem a posadila se na kraj stolu, abych mohla Miranovu ruku stále držet. Teď už jsem nechala Juliana pracovat, protože se musel soustředit.