Kronika tmy

19. Cesta k Paní

Věděla jsem přesně kde Moranu i jejího mazlíčka Hrobaře hledat. Vyrazila jsem z Wenoru sama a čekala jsem, že se ke mě po cestě připojí Airian nebo nenarazím na svého starého známého Smrtonoše. Po cestě jsem měla dost času přemýšlet o tom co musím vše udělat. Dopisy Stínům elementů za mě pošle Miran, Fenris kontaktoval všechny cechy aliance, Mi'kail, který se už cítil líp napsal dopis Haernovi, Levrin dal zase vědět Zlatým nožům a Škorpiónům a já přemýšlela komu dalšímu musím napsat. Rozhodně pošlu dopis Veronovi a oběma králům, Khánovi a Miran slíbil, že se zeptá Morda zda by byl ochotný pomoct, ale zase jsem je do toho nechtěla zatahovat. Zloději a vrahové měli s berserky po celém království problémy od té doby co je královna vyslala dohlížet na chod věcí. Mařili hodně plánů a obchodů, ale udržovali klid ve městech, ale hodně si stěžovali. Nám obchody šli jen díky tomu, že Miran to sem tam přehlídl a kvůli mě udělal výjimku. Ovšem, že se to nepodařilo vždy, ale občas mi udělal laskavost. 

 Přemítala jsem o tom jak asi bude vypadat rada když v tom se Havran vzepjal na zadní a začal mávat kopyty a řehtat. Zareagovala jsem rychle, takže jsem přitáhla otěže a naklonila se dopředu. Kopyta mého koně s duněním dopadla na cestu a vystrašila malou lišku, která se na cestě choulila do klubíčka. Přišlo mi divné, že neutíká a prostě tam jen leží a koulí vystrašené velké oči na mě a koně. Uklidnila jsem hřebce a seskočila na zem abych lišku vzala do náruče. Vím jak jsou zvířata plachá hlavě tedy mláďata, proto jsem šla velmi pomalu a když jsem se sklonila abych se jí dotkla rozplynula se. Bylo to zvíře vytvořeno z magie, ale když jsem se opět podívala na to místo kde liška ležela našla jsem tam ohořelý kus pergamenu.

,,Děsně vtipné, Airiane!" Zavolala jsem a rozbalila kus pergamenu. Úhledným písmem na něm stálo: Občas i ti nejsilnější potřebují pomocnou ruku - RTA. Ta poslední písmena... nevěděla jsem co to znamená, ale ten papírek jsem schovala svého oděvu. Možná to bylo nějaké tajné heslo nebo tak něco každopádně to nebyl rukopis Airiana. Nechala jsem to být a vylezla zpět do sedla, hned jak jsem to udělala vzpomněla jsem si na toho muže od Šelem a taky na to, že musíme zařídit u Velkého kruhu (poznámka autora: Velký kruh se říkalo radě a hlavním cechům aliance), aby si tu mohli zřídit základnu. Nějak mě ze všech těch myšlenek začala bolet hlava nehledě na to, že jsem začala myslet na minulost. Ještě mí zbývaly nejméně 2 hodiny cesty a tak jsem si v hlavě prošla vše co šlo. Samozřejmě až do chvíle než se na cestě připojil Airian. 

,,Ahoj Naro," pozdravil když se jeho kůň černý jako dehet vynořil z lesa ve chvíli kdy jsem se chystala přejet most přes řeku. 

,,Trvalo ti to," podotkla jsem a podívala se na něj. Na hlavě měl kápi, která mu skrývala celou tvář kromě úst a byl oděný do lehkého bojového obleku s rukavicí, která měla připomínat drápy. Jeho kůň byl také černý, ale byl obyčejný a ne tak mohutný jako můj ale vysoký byl dost. 

,,Ještě jsem se zdržel, zatím si neměla štěstí?" 

,,Vidíš snad, že táhnu Smrtonoše za koněm a on na mě prská nadávky ve všech jazycích, které zná? Začínám si myslet, že Světlonoš byl větší výhra než Smrtonoš." 

Airian se na mě úkosem podíval. ,,Raději to neříkej nahlas nebo se na nás odněkud vrhne a zabije tě za to, znáš ho. Jeho styl a přesnost jsou dokonalé." 

,,Nejsou." 

,,Chceš se dohadovat? Jak dlouho ji ho neviděla?" 

,,Nebudu ti na to odpovídat," odsekla jsem a prohlédla si stařenu, která na zádech táhla otep dříví a pohled mi oplatila. Tohle se mi nějak nezdálo. ,,Morana má špehy fakt všude," odfrkla jsem si mimoděk a pohlédla na nebe. Vrátím se domů až po setmění jak to tak vypadá, když vše půjde dobře.

A když ne?

,,Airiane!" Obořila jsem se na svého přítele, který se rozesmál. Nenáviděla jsem když mi četl myšlenky, když mi kdokoliv četl myšlenky. Bylo to tak neosobní a vlezlé.

,,Už mlčím." Ovšem mu ta dvě slova a jejich význam nevydržel dlouho. Stačilo dojet po prašné cestě až do středu pole když opět začal mluvit. ,,Jak je to daleko?" 

,,Už jen kousek. Je to sídlo ve skále, odporné a temné jako ten kdo mu vládne." 

,,Už se těším na tu akci," promnul si ruce.

Znovu jsem na něj úkosem pohlédla. ,,Starej se raději o Smrtonoše, ano?" 

,,Vsadím se, že se objeví." Znovu jsem se podívala na nebe jakoby tam na mě měla čekat nějaká spása. 

Zašeptala jsem do větru slova, která byla určená jen mě: ,,To doufám."