Kronika tmy

82. Nečekaný útok

Uprostřed noci mě probudilo troubení na válečný roh. Já i Miran jsem se okamžitě zvedli z postele, popadli své věci a rychle se do nich oblékly a vzali si své zbraně. Vyběhli jsem ze stanu stejně jako všichni ostatní a hned jsem zamířili, víceméně instinktivně, ke světlu, které plálo na louce před lesem kde byl náš tábor. Nikdo z našich na sobě neměl zbroj, nikdo si nestihl nandat si jí když roh zazněl víceméně ze zoufalého pokusu probudit co nejvíce lidí. Když jsem doběhla viděla jsem jak Airen zapichuje meč do našeho spojence, který na něj zatroubil. Roh vypadl z jeho rukou a on upadl s bodnou ránou mezi lopatkami. Z posledních sil se marně pokoušel doplazit k nám, ale mohutný kůň v modré královské zbroji velkými kopyty dupl na jeho ruku a následně i na jeho nohu. Kosti zapraštěli tak nahlas, že se zdálo jakoby to bylo přímo u našich hlav. Zatnula jsem zuby a odtrhla pohled od v bolestech umírajícího vojáka z našich řad a podívala jsem se přímo do očí tomu zvrácenému zvířeti na koni, kterému od huby odkapávala pěna když zakusoval udidlo.

,,Mysleli jste si snad, že vás nechám jen tak bez trestně sledovat můj tábor?" Rozezněl se ztichlou krajinou jeho hlas a rozhodil rukama. ,,Chtěl jsem vám dát prostor abyste se připravili na válku kterou jste si sami začali pod vedením jí a vy jste tím časem mrhali tímhle, máte co jste chtěli." Zasmál se vítězoslavně. ,,Nemám ve zvyku dávat další šance, ale dneska jsem dobře naložený a už jsem si dnes něco zabil, takže vám dám nabídku. Vydejte mi Narelin Trevelyan a já vás nechám všechny odejít." Slyšela jsem jak někdo překládá berserkům co bylo řečeno v obecném jazyce a já polkla. Zachytila jsem pohled Venoma se kterým jsem se dokonce i při dnešní poradě poštěkala a čekala jsem, že rozhodne. Jediné co udělal bylo že stiskl čelist a pevněji sevřel dlouhý meč, který držel v obou rukou. ,,Apeluji tedy na tvé svědomí," řekl a hledal mě pohledem, zdálo se, že mě vážně neviděl i když jsem stála vpředu. ,,Chceš je nechat zemřít? Všechny? Vydej se mi sama a já je ušetřím." Podívala jsem se na Mirana, který rychle zavrtěl hlavou, ale já musela. Vystoupila jsem z řady a stanula tváří v tvář jemu. 

,,Slibuješ, že je ušetříš?" Zeptala jsem se dost nahlas, aby mě všichni slyšeli. Vím jak se na mě dívali, jak na mě syčeli i jak mi říkali ať se hned vrátím, ale neposlouchala jsem je. Nejsem dítě a musím se chovat jako dospělá. ,,Airene Varrene! Slibuješ, že je necháš odejít když se ti dobrovolně vydám?" Jméno, které jsem řekla některé zarazilo, některé pohoršilo, ale Airena zaskočilo, viděla jsem mu to v očích i když byl ode mě daleko, cítila jsem jeho pohled i to co v něm bylo.

Kůň přešlápl z nohy na nohu když jeho pán řekl: ,,Slibuji ti to na svou královskou čest," položil si ruku v rukavici na srdce. Vydechla jsem a chtěla udělat krok vpřed když v tom se přede mě postavil Miran spolu s mými bratry, Stíny elementů, Mordem a všemi mými přáteli. Dělali mi štít, všichni do jednoho přede mnou stáli jako ochránci.

,,Ty čest nemáš," zakřičel na něj Mystik. ,,Kdybys věděl co to znamená nikdy by ses nepouštěl do téhle bitvy." 

,,Urážíš mě?!" Zahřměl.

,,Má pravdu," přidal se Miran. ,,Klidně ti tu tvou pomyslnou čest vymlátím z hlavy, ale dotkni se jí a budeš škemrat o smrt!" Ukázal na něj nožem. Airen byl vzteky bez sebe.

,,Jak se opovažuješ, ty malý severský čokle..." 

Morda a ostatní to urazilo stejně jako Mirana. ,,Když urazíš jednoho z nás, urazíš všechny. Měl bys vážit slova, kluku!"

,,Tak dost," zavrčel. ,,Zemřete tady, všichni do jednoho dnes zemřete!" Zavelel do útoku a v tu chvíli se dvě vojska střetla v prvním boji této bitvy. Měli přesilu a zbroje, dali se hůř porazit, ale přesto se všichni kolem mě rvali jako lvi. Prosekávala jsem si cestu k Airenovi, který se rozhodně zpět nedržel a sekal nepřátele co se k němu dostali moc blízko ze hřbetu svého koně, nebo na ně používal magii. Zatímco jsem se rvala s vojáky ať už v černých nebo modrých zbrojích jsem zahlédla v té vřavě stříbrnou kožišinu, která zaručeně patřila Severovi. Bránit se a přitom bojovat proti vojákům ve zbrojích bylo ještě složitější než jsem předpokládala, ale mohla jsem využívat své magie a ta mi částečně pomáhala. Oblohu rozsvítil žlutý blesk, kolem mě se prohnalo tornádo a ze země se vynořili ocelové a železné pilíře. Všichni bojovali jak nejlépe dovedli i když jsem slyšela nářek a smrt nesměla jsem se dívat zpět a jen před sebe. Jestli tohle mělo skončit musela jsem zabít Airena ke kterému jsem se blížila velmi pomalu a jen s pomocí rychle se vyčerpávající se magické moci. V hlavě mi běželo vše co jsem kdy chtěla říct a komu a nikdy jsem to neudělala, dokonce mi i problesklo hlavou co mi řekl Mystik o tom vypětí sil.