Kronika tmy

97. Ragnar

Pár dní poté co Miran odešel jsem začala pociťovat nevolnosti proto jsem šla za Julianem, aby mi řekl co se mno je. Tehdy mě nenapadlo, že bych mohla být těhotná, znovu. Úplně jsem Miranovi zapomněla říct, že jsem přestala pít svůj lék a jak se zdálo tak to vyšlo, ale on o tom neměl ani tušení. Ale zvládla jsem to dobře, s pomocí svých bratrů, kteří mi okamžitě zakázali dělat jakékoliv nesmysli což zahrnovalo pomalu i jízdu na koni. Levrin, který mě uvolnil z mé práce mi dal klíče od domu jako dárek, který mi chtěl dát jako opožděný svatební dar. Dům kde jsem od té doby bydlela byl nedaleko Wenoru, ale byla to víceméně samota. Dům byl velký, byla tam i stáj, velká zahrada, dřevník a stodola. Žila jsem tam sama, teda, pokaždé tam byl někdo z bratrů, aby mě hlídal. Veron tam dokonce přivezl Flayma a své dvě děti, které si to tam zamilovali snad hned. Líbila se jim zahrada i stáj se třemi koňmi, stodola kde byli dvě krávy, kurník se slepicemi, pes a hlavně milovali ten les, který v půlkruhu obklopoval dům a druhá půlka byla krásná louka s cestou k domu, která dál pokračovala do lesa. Nemohla jsem si s nimi hrát jako dřív, protože dítě v mém břiše mi to trochu komplikovalo, ale ráda jsem je sledovala jak si hrají. Julian mě často jezdil kontrolovat, aby se ujistil, že je se mnou i s dítětem vše v pořádku a byl náramně spokojen. Byla jsem jim vděčná, že se o mě starají a dělají mi společnost když se můj manžel stále nevracel, bála jsme se o něj a občas v noci brečela ze stesku po něm, ale měla jsem toho malého, který se narodil po devíti měsících. Byl to nádherný kluk, který po svém otci zdědil mnoho jeho předností a dokonce měl i jeho rysy. Sledovala jsem jak z něj roste bojovník stejný jako byl jeho táta a ve všem se mu podobal. Byl odvážný, laskavý, bojovný a odhodlaný dokázat vše co chtěl a to byl ještě tak malý. Vyprávěla jsem mu o Miranovi, aby svého otce dobře znal i když ho nikdy neviděl a nebyla jsem jediná. Často jsem ho brávala do vesnice kde ho Mordo přijal do klanu kde ho všichni milovali a učili ho a vyprávěli mu. Výborně vycházel se svým bratrancem Wulfem i s Astrid, která po nějaké době pochopila, že Severo se nikdy nevrátí, ale já neměla to srdce jí říct o tom co provedl a nikdo jiný jí to taky neřekl. Mordo jí nakonec řekl, že Severo zemřel jako hrdina když chránil ty na nichž mu záleželo a částečně to byla i pravda. Stýskalo se jí po muži stejně jako mně se stýskalo po tom mém, ale měla jsem jeho syna a ten mi nakonec rozjasnil každý den.

* * *

Uběhlo 5 let od té doby co odešel Miran a narodil se můj maličký. Bylo léto a Ragnar si hrál venku s Develem a Julianovým psem Argem, kterého si doktor koupil a potěšil tak svou ženu, kterou si vzal před dvěma lety a teď čekala jejich druhé dítě. Dnes mě ovšem Julian přijel zkontrolovat a zeptat se jestli něco nepotřebuji. 

,,Nepotřebuji nic, Juliane, neboj se. Včera tady byl Fenris a dovezl mi vše co jsem potřebovala," ujistila jsem ho a podívala se na Ragnara, který se proměnil ve vlka s nádhernou světle hnědou srstí a hrál si se dvěma psi. Jeho zeleno-žluté oči s kočičími štěrbinami, které zdědil po Miranovi zářily štěstím. Miloval zvířata a taky byl výborný ve stopování zvěře. ,,Jak se má Esme?" 

,,Má se dobře, ještě dva měsíce a bude rodit," odpověděl na mou otázku a pak se podíval někam za mě. Chvíli jsem si prohlížela jeho tvář, která najednou dostala podivný výraz. Ohlédla jsem se a nejdřív jsem viděla jen člověka co přichází po luční cestě s koněm, ale pak mi něco došlo.

,,Mirane," zašeptala jsem jeho jméno. Rozeběhla jsem se k němu a skočila mu kolem krku. Miran se smíchem zavrávoral a pustil uzdu svého koně, který vesele zaržál a zahrabal kopytem na přivítanou. Zabořila jsem mu hlavu od ramene a málem jsem se rozbrečela jako tenkrát když odcházel. ,,Mirane," znovu jsem řekla jeho jméno, ale trochu hlasitěji. ,,Vážně jsi to ty," dotkla jsem se jeho tváře a on se vlídně usmál. Nezměnil se ani o den, bylo to jakoby odešel včera a teď se vrátil.