Kronika tmy

14. Bezpečné místo

Neumím ani popsat radost z toho, že jsem si konečně mohla užít koupel bez toho abych se klepala strachy, že přijde Airen. Horká voda mi pomohla se uvolnit a vyhnala mi z hlavy černé myšlenky. Když jsem se po té dlouhé koupeli vrátila do pokoje Miran si pohrával s nožem, který sebral zřejmě z mého opasku, který jsem nechala ležet na posteli vedle něj. 

,,Měl bys odpočívat a ne se pokoušet o sebevraždu," vytrhla jsem mu nůž z ruky ve chvíli kdy se ho opět chystal vyhodit do vzduchu a chytit jako to dělával už tolikrát. ,,Fenris ti za pár dní dá žebra do pořádku ale do té doby si odpočiň. To co jsi tam prožil pro tvé tělo i mysl musel být šok..." 

,,Jako pro tebe?" 

Pohlédla jsem stranou a mezi prsty mnula lem košile. ,,Nechci se o tom bavit." 

,,Možná by ti to pomohlo, ale nebudu naléhat. Kdyby sis o tom někdy chtěla promluvit rád si tě vyslechnu." 

,,Beru na vědomí." Posadila jsem se na kraj postele abych si mohla natáhnout vysoké boty, ale to byla chyba. Miran mě popadl za rameno a strhl mě na postel. ,,Håck!" Zaklela jsem a zvedla hlavu abych se mu podívala do tváře. Ležela jsem mu na břiše a on podle všeho vypadal jako, že mu to je příjemné. ,,Nebolí tě to?" 

,,Ne," zavrtěl hlavou a opatrně vzal mezi palec a ukazováček náhrdelník. V jeho tváři byla vepsána úleva když řekl: ,,Bál jsem se, že ti ho vzal." 

,,Nedovolila jsem mu to, ale pokoušel se o to." 

,,Cos udělala?" 

,,Dejme tomu, že jsem se mu vzepřela." 

,,Tak už to nedělej," sdělil mi skoro šeptem a já pomalu kývla. I za takovou blbost jako bylo nevydání náhrdelníku jsem dostala trest, jak už jsem říkala Airen je sadista a kruťas. Nechala jsem se hladit po vlasech a vrněla přitom. Nikdo se mnou celé čtyři měsíce nejednal s takovou něhou a opatrností a já se snažila seč jsem mohla si to užít, protože jsem se bála, že mi to zase někdo sebere. Kdykoliv jsem zavřela oči měla jsem strach, že se probudím z hezkého snu na tom příšerném místě, ale to se nestalo. Když jsem oči opět otevřela stále jsem ležela v posteli v Julianově domě a Miran mě nepřestával hladit po stále vlhkých vlasech. ,,Neboj se, tohle není sen." 

Zaklonila jsem hlavu a pootočila jí tak abych na něj dobře viděla. ,,Jak víš na co myslím?" 

,,Znám tě už nějakou dobu a cítím to z tebe." Vyplázla jsem na něj jazyk a on byl nucen se usmát, zdálo se, že je rád když mě má takhle blízko. Nikdy si nevydržoval mou společnost jen kvůli mému vzhledu nebo jiným věcem a za to jsem ho milovala ještě víc. Chvíli jsem se mu dívala do jiskrných očí a pak jsem ty své opět zavřela abych dá mohla odpočívat. Zřejmě jsem musela usnout, protože mě probudil až příchod Juliana, který Miranovi a mě přinesl oběd a chtěl Vlka zkontrolovat. Zamžourala jsem do protivného světla, které se ke mě plazilo přes přikrývku z oken a pak jsem se podívala na Juliana, který tác položil na noční stolek. 

,,Podívejme se," zasmál se když viděl jak se zvedám z Miranova břicha a upravuji si rozcuchané vlasy, ,,chtěl jsem ti dát něco na spaní, ale zdá se, že tvůj lék je stále u tebe. Jak ti je?" Otázka tentokrát byla mířená na Vlka. 

,,Lépe, ale nemáš něco na utlumení bolesti hlavy?" 

,,Přinesu ti pár bylin co ti pomohou a Fenris mi poslal vzkaz, že do dvou dnů je tady." Pohled a úsměv, který mi věnoval byl mírný a laskavý. ,,Přijede jen s Kazem, ale Mi'kail se na tebe prý těší a Levrin také."

Přepadl mě smutek a výčitky svědomí z toho co jsem Mi'kailovi způsobila. ,,Je mu lépe?" 

,,Až tě uvidí jistě bude," kývl, ,,teď jezte, od včerejška jste nic nejedli." Nechal nás opět osamotě. Hned jak za ním cvakli dveře zvedla jsem se a podala Miranovi talíř s polévkou a já si vzala ten druhý. Chvíli jsem zkoumala zda nepotřebuje pomoci, ale když se zdálo, že si poradí sám já jsem taky začala jíst. Až když jsem měla pár soust v žaludku uvědomila jsem si jak příšerný hlad jsem vlastně měla. Musím poté Julianovi poděkovat za to, že nám pomohl a stará se o mě a Mirana.