Kronika tmy

90. Smích

Poslední den před bitvou jsem se snažila tak nějak nedávat najevo jaký mám strach. Sledovala jsem jak se všichni připravují a jak se baví, jakoby ani nevěděli co je zítra čeká. Mnozí z nich měli rodiny, které museli živit a já myslela na to jak jim pomoct kdyby náhodou zemřeli. Všichni se upsali pravidlu, že každý voják ať už královský, zloděj nebo berserk, který zemře tak jeho velitel nebo král se postará o jeho rodinu. Nikdo se nehádal i když někteří trošičku pofrkávali, ale stačil jeden pohled mého bratra Verona a bylo ticho.

Seděla jsem na bednách ve kterých byli zbraně vedle kovárny a mnula v ruce modrý šátek, který patřil Vlkovi severu. Naslouchala jsem jak kovář připravuje zbraně. Brousí je, vytváří nové ve výhni a nechává je shladit ve vědru s ledovou vodou. Zamyšleně jsem se dívala střídavě na vojáky, kteří spolu dobře vycházeli i když byli ještě před pár dny úplní cizinci, na krále, kteří se bavili mezi sebou a i na hadí démony, kteří jako obvykle věnovali svůj čas Berenovi nebo podřimovali pod plachtami, aby se chránili před slunečním svitem. Slyšela jsem jak dva muži od Havranů učí berserka obecný jazyk a náramně se u toho baví.

,,Špatná nálada?" Zeptal se Zavre a posadil se vedle mě. Mistr havranů se usmál a stáhl si vlasy do culíku, aby si tolik nezakrýval tvář. Pod jeho levým okem byl stále patrný otok od rány kterou během bitky dostal. ,,Co je?" 

,,Vypadáš... divně. Víc ti sluší rozpuštěné vlasy," řekla jsem mu. Zamračil se na mě, ale s nepatrným úsměvem, který jasně značil, že tohle bere jako přátelskou výtku a ne jako vyhlášení další války. ,,Vyhlášení války očekávám ráno."

Havran se zasmál. ,,Tak tohle jsi řekla Airenovi a proto tu teď vedeme tuhle válku. Nikdy mě nenapadlo, že je tolik háklivý na své vlasy." 

,,Měl jsi vidět jak nadával když jsem mu na ně sáhla." 

,,Vážně?" 

,,Jo, hlavu jsem mu stáhla dozadu a on u toho strašně nadával. Nevím proč, vaz jsem mu nezlomila tak neměl důvod," vtipkovala jsem a hrála zamyšlenou. Zavre se upřímně a nahlas smál, to u něj nebylo tak obvyklé, ale bylo to příjemné. ,,Díky, pomohlo mi to." 

Muž přikývl a naklonil se ke mně, aby mi šeptem sdělil: ,,Mezi námi Miran má vážně hezký vlasy."

,,Díky," řekl Miran najednou. Oba jsme sebou trhli a podívali se doleva. Miran stál vedle Demorana, který se hlasitě smál a ruku měl položenou na rameni mého manžela, spíše tedy na kožichu co měl kolem ramen jako obvykle. ,,Konečně někdo kdo uznává, že vypadám dobře." Bylo netypické slyšet ho takhle vtipkovat s někým cizím, ale zdál se být v dobré náladě. Ještě aby ne když jsem se včera hodně snažila, aby měl dobrou náladu. Zavre rukou naznačil, že není zač a seskočil z bedny, aby se o ní následně zase opřel. Vlk se podíval na krále po svém boku. ,,Jsi v pořádku, Demorane nebo potřebuješ pomoct?" Zeptal se když viděl jak se král opírá o kůl, který držel stan a smál se. Podíval se na mě a já zavrtěla hlavou. 

,,Vážně jsi ho pobavil, Mirane," pronesl Jae'hal, který se při pohledu na svého manžela taky začal usmívat a zadržoval smích. Všichni jsem se pokoušeli nesmát se nahlas, ale nevydrželi jsem to, jeho smích byl nakažlivý a my se nahlas rozesmáli. Bylo zvláštní, že jsem se nahlas smála na veřejnosti. Dnes byl den kdy jsem nikdo neměl čas být zachmuřený, užívali jsme si život, který nám ještě zbýval a to všichni. Opřela jsem se o Zavreho a podívala se na svého muže , který se smál a vrtěl u toho hlavou. Když viděl jak se na něj dívám naznačila jsem mu nakloněním hlavy na stranu, aby šel se mnou kousek dál. Vytratila jsem se dřív než si toho trojice všimla. Pomalu jsem se courala zpět na ten kopec k tomu stromu na který teď dopadal sluneční svit a vypadal mnohem přívětivěji než v noci. Opřela jsem se o šedý kmen stromu a čekala jsem až Miran přijde. Musím říct, že mu to netrvalo dlouho, chytil mě kolem pasu a políbil na krk.

,,Jak ti je?"

,,Lépe," odpověděla jsem a podívala se na něj přes rameno. ,,A tobě?"

Pokrčil rameny a opřel si hlavu o mé rameno. ,,Bylo mi i lépe, ale... Je mi dobře. Teď a tady s tebou, Fjalro." Zvedla jsem ruku a pohladila ho po vlasech. ,,Rád vidím když se směješ." 

,,Neviděl jsi to naposledy." 

,,To doufám, chybělo by mi to," řekl a sykl když jsem se prsty omylem dotkla té náplasti na jeho lícní kosti. Usmála jsem se a podívala se na úpatí toho kopce pod kterým byl tábor našeho nepřítele. ,,Až to zítra dokončíme," začal a v jeho hlase chybělo jakékoliv předchozí uvolnění, teď mluvil vážně a znělo to chladně, ,,odejdu." Zavřela jsem oči a pokoušela se zapomenout to co mu Airen udělal i to, že jsem mu každý den dávala svou krev a to ve větších dávkách jinak byl jako někdo cizí.

,,Bránit ti nemá cenu, že?"

Chvíli nastalo hrobové ticho než odpověděl: ,,Musím jinak bych ti ublížil a to nechci." Cítila jsem jak mi z pasu sklouzly jeho ruce a on mi pomalu zavázal svůj šátek kolem pravého zápěstí. ,,Chci abys ho zítra měla, aby sis pamatovala, že tentokrát nesmíš položit svůj život za cizí. Slib mi to." Mlčela jsem. Můj manžel mě popadl za ramena a prudce otočil, jeho stisk byl vážně silný. ,,Slib mi to, Naro!" Dívala jsem se mu do očí a viděla, že není naštvaný, tenhle pohled jsem vídala dlouho. Už od první chvíle co jsme se setkali ho používal a já to vždy měla za zlost, ale teď jsem viděla něco jiného. Nebyl to vztek, ale strach, že znovu ztratí někoho na kom mu záleží. Položila jsem mu ruku na tvář.

,,Jåg lovar dygg," odpověděla jsem mu v jeho řeči a on vděčně kývl. Objal jsem ho a dívala se přitom na šátek co mi zavázal na ruku. Slíbila jsem sama sobě, že mu ho vrátím za každou cenu i kdybych tu zatracenou armádu měla celou porazit sama.