Kronika tmy

80. Průzkum

,,Nevypadáš vyspale," řekl mi Miran ráno když jsem mu do rohu dala pár kapek své krve, aby se mohl soustředit alespoň do večera. Dnes jsem ho potřebovala když se bude projednávat plán útoku a bude se obhlížet situace. Chtěla jsem si vzít na starost obhlídku nepřátelského tábora, který naši špióni vysledovali na nedalekou louku odkud se neustále zvedal kouř, my se utábořili v malém lesíku asi čtvrt míle od pláně kde se mělo bojovat a částečně se tábor rozkládal i na pobřeží. Já vím, les a hned u něj moře vážně neobvyklé, ale je to tak. Špióni ostražitě kontrolovali zda se Airenova vojska nepohybují, ale báli se přibližovat moc blízko a dělali dobře. Sama si zkontroluji jak velké má vojsko a na co se máme připravit. ,,Naro? Mluvím na tebe víš o tom?"

Zatřásla jsem hlavou a podívala se na něj. ,,Co?" Sykla jsem když jsem si uvědomila, že to je možná moc. Miran vstal a zavrtěl hlavou. ,,Kruci," zaklela jsem a usmála se když krev z mého prstu znovu olízl.

,,Nechtěl jsem, aby ses řezala," řekl mi vážným hlasem a políbil mě na koutek úst. ,,Vydržím to i bez krve." 

,,Zvládnu to, ano? Je to jen pár kapek denně." Miran zavrtěl hlavou a vzal si ode mě pohár ze kterého se okamžitě napil. ,,Chutná?" 

,,Je to krev tak co myslíš?" Zasmál se a olízl si rty. Ozval se roh, kterým oznamoval přijezd zvědů. Hned jsem popadla svůj kabát a vyběhla ven stejně jako Miran, který si oblékal svou dlouhou koženou vestu a zapínal opasek s noži. Viděla jsem koně, který se prohnal mezi úzce sousedícími tábory a zvěda, který nečekal ani až se kůň zastaví a hned z něj seskočil. Něco se stalo, uvědomila jsem si a rozeběhla se tam. Když jsem přišla zvěd zrovna oznamoval králům, že jedna korouhev na které vlál nějaký divný znak v tmavě modrém poli se pohybovala podél bojiště a zřejmě zaujímala místa na útok. Podívala jsem se na Jae'hala, Demorana a Verona, kteří stáli za stolem a pokyvovali hlavou. Miran mě dohnal a tiše se zeptal co se děje zatímco jsem stáli u vchodu do stanu. Zopakovala jsem mu o co jde a pak se na něj obrátila. Viděl co se mi honilo v hlavě a proto zašeptal: ,,Abys věděla tak s tím zásadně nesouhlasím a jsem jednoznačně proti, ale nenechám tě tam jít samotnou." 

,,Věděla jsem," zašeptala jsem mu a políbila ho, ,,že na tebe je spolehnutí, můj drahý Vlku severu." Obrátila jsem pozornost ke zvědovi, který odpovídal na otázky co mu byli položeny kýmkoliv z trojice. Teď jsem měli možnost vytratit se před tím než si někdo všimne, že chceme odejít. Miran a já jsem se každý vydali do svého stanu abych si vzala příhodné černé oblečení, které mi umožní se pohybovat tiše a jen pár zbraní, které jsou nezbytně nutné a ne příliš těžké. Pak jsem se vytratila ze stanu bez toho abych přitáhla nějakou nežádoucí pozornost. Když jsem přišla k Havranovi už byl osedlaný a připravený jet. Miran stál vedle něj a hladil ho po krku. ,,Kde máš koně?" Zeptala jsem se a čekala na jeho odpověď.

,,Jeden kůň stačí," odpověděl. ,,Bude praktičtější když se kolem budu plížit jako vlk, ale už bychom měli vyrazit jestli chceme stihnout i tu poradu," podotkl nevzrušeně a zkontroloval si své dva nože. Jakoby je potřeboval když se kolem bude plížit jako šelma ozbrojená drápy a tesáky. Nic jsem mu k tomu neřekla, protože ho to zjevně uklidňovalo. ,,Jdeme?"

,,Jasně," kývla jsem a vylezla do sedla. Miran se proměnil a potřásl hlavou. Jeho hnědá srst dostala nazlátlý nádech když jí ozářilo ranní slunce. Natáhla jsem si rukavice a upravila si otěže v rukou. Bylo mi jasné, že to zdržuji a nakonec jsme přeci jen byly přistiženi při činu. Zpoza stanu vyšel sultán Hearn se svou tělesnou stráží, která se skládala z Wendiga a jednoho maskovaného vojáka. Povzdechla jsem si když na mě oba dva upřeli pohled. 

,,Utíkáš před poradou, Nar?" Zasmál se sultán a založil si ruce na prsou. ,,Nebo kam se vy dva chystáte?" 

,,Na průzkum. Kdybychom se dlouho nevraceli pošli pro nás nějaké berserky, najdou nás rychle." Hearn pokýval hlavou pak mi zamával když jsem koně pobídla do kroku a pak do rychlého cvalu. Miran se taky rozešel a stejně jako kůň přešel do rychlého kroku, aby udržel tepmo. Nikdo se nás při odjezdu z tábora nepokusil zastavit stejně jako hlídka, kterou jsem minuly na cestě a která se vracela do tábora zřejmě po vystřídání na stráži. My se hlavnímu bitevnímu poli vyhnuli obloukem a k táboru jsem se chtěli dostat zezadu což bylo sice o nejméně 4 míle dál, ale bylo to rozhodně bezpečnější než se tam producírovat přímo před jejich táborem. Pokoušela jsem si zapamatovat terén kterým jsem jeli, byla to kopcovitá krajina kde místy bylo vidět na moře a z druhé strany zase na vysoké hory. Ve vzduchu jsem cítila magii stínů a zesilovala čím dál tím víc proto jsem taky poznala, že se přibližujeme do nebezpečné oblasti. Když jsem začala mít špatný pocit seskočila jsem z koně a pak ho skryla do malého hájku na druhé straně cesty podél které se táhl starý dřevěný plot. Pomalu jsem si ze zad sundala luk a nasadila do něj šíp, byla to tichá zbraň a to jsem právě teď potřebovala. Miran se plížil vedle mě když jsme přešli pole, přeskočili plot a vydali se do lesa, který nás dělil od Airenova tábora. Byl to jen malý hájek, který spolu s kopcem mířil nahoru na nízkou skálu svažující se nad mýtinou odkud se ozývaly zvuky typické pro válečná tábor. Přikrčila jsem se ještě víc a Miran udělal to samé, skoro ležel na zemi když se pomalu jako vlk plížil po mém boku do kopce. Musela jsem vážit každý krok, uklidňovat svůj dech i zběsile tlukoucí srdce, které jsem měla až v krku a hlavně se chovat jako profesionál, obezřetně a opatrně. Bylo mi jasné, že kdyby tady byl nepřítel Miran by ho už dávno cítil a my bychom měli šanci ho zlikvidovat nebo obejít. Byli jsem skoro na dobré sledovací pozici když v tom jsem uslyšela hlasy ve stejnou chvíli jako Vlk ucítil nebezpečí. Oba jsem si zcela lehli na lesní půdu těsně pod okraj hájku a pozorovali dvojici vojáků v modrých zbrojích, kteří se procházeli kolem. 

,,Princ je naštvaný kvůli té pitomé zbrani," podotkl jeden z nich. Neviděla jsem mu do tváře kvůli stejně barevné přilbě, ale nemyslím si, že byl nějak podstatný, prostě voják. ,,Slyšel jsem jak na něj jeho otec křičel." 

,,Král je mrtví jak jsi ho mohl slyšet?" Zeptal se druhý a zavrtěl hlavou. Pak jsem si najednou vzpomněla na knihu, kterou jsem četla kde stálo, že duše zemřelých se občas dají přechovávat v nějakých kamenech a duše se při dostatečné magické síle mohou zjevit a hovořit s živými. Nevím jestli to byla pravda, to s těmi kameny, ale ten první mi mou domněnku vyvrátil. 

,,Ten nekromant vyvolal jeho duši," vysvětlil a rozhodil rukama tak, že zachrastila zbroj. Zastavili se nad námi, kdyby se jeden z nich podíval do lesa viděl by nás, ale on se tam nepodíval. ,,Odmítl bojovat, ale tohle pro prince udělat prý mohl nebo tak něco." 

,,Vysvětli mi," nadhodil ten druhý a znovu se rozešel což mi přidalo do duše klid, ,,proč jsme poslouchali zrovna jeho? Je to králův syn, jasně, ale těch je ještě několik tak proč zrovna tenhle?" 

,,Nevím, velitel tak rozhodl a navíc, ten druhý nevypadal, že by měl zájem o naše služby." 

,,Jak že se to jmenuje?"

,,Netuším," odpověděl a to bylo to poslední co jsem slyšeli. Miran do mě šťouchl čumákem a pak jsem se vydali dál. Došli jsem až k nízkému kopečku, který byl částečně skála a právě tam jsem se měli vyškrábat. Znovu jsem si lehli a oba se plazili po břiše nahoru, s lukem to šlo vážně špatně, ale díky němu jsem se cítila lépe. Dolezli jsem na vrchol a mně spadla brada. Airenův tábor byl obrovský a nad ním vlálo ve větru několik standart.